Je to už rok, co se kvůli pandemii poprvé uzavřely brány škol a začaly první pokusy, jak se vzdělávat na dálku. Pro hudební výchovu, která stojí na společném zpěvu, aktivním tvoření a přímém kontaktu s hudbou to byla, jak se dnes říká, bezprecedentní situace. A tak jsme tvořili alespoň sami doma.
Na základě zadaného počátečního motivu, který tehdy rezonoval společností („Osud mi připravil těžkou zkoušku, musel-a jsem si doma ušít roušku“) studenti doplnili vlastní pokračování. Někteří jej dokonce zhudebnili nebo aspoň doplnili rytmickýmdo provodem kuchyňského nářadí nebo např. klepáním do imbusu. Náš záměr vytvořit po návratu do školy malou výstavu těchto textů jsme bohužel nestihli uskutečnit, tak jsme je spolu s obrazovými koronavtipy zpřístupnili alespoň virtuálně – viz www https://krenkacovid.webnode.cz/
Je to rok, co „přišel sem ten hnus, byl to koronavirus“, a situace se bohužel v mnohém nezměnila, jen už si nemusíme šít respirátory a domácí látkové roušky pomalu vyprovázíme na cestu do muzea. Autoři některých textů dokonce jako by měli křišťálovou kouli („Zdravotníkům vir nedá spát, nabral totiž velký spád. Tak se všichni spojili, koronavirus zabili.“) Skutečně se zdá, že se nyní blýská na lepší časy a že se snad do konce školního roku setkáme i osobně. Učitelům totiž zase doslova nedá spát online výuka a rádi už by své studenty viděli nejen jako čtverečky na monitoru. Touha po skutečném světě se ostatně objevuje i v mnohých básničkách („Tento svět studenta mi vážně chybí. Jsou moji spolužáci ještě vůbec živí?“), vyznění dalšího textu jako by překvapilo dokonce i samotnou autorku: „Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale do školy chci už v květnu.“
Nezbývá, než si přát, aby se její proroctví vyplnilo.