Ve dnech 14.-18.3.2007 se členové pěveckého sboru našeho gymnázia zúčastnili zájezdu do Bielefeldu, aby se setkali se svými kamarády z Bielefelderkinderchor. O společném koncertě a dalších zážitcích spojených s pobytem v hostitelských rodinách si můžete přečíst v následujícím textu Veroniky Zelníčkové.
Skoro všichni jsme se ze začátku trošku obávali, jak vlastně budeme se svými „matkami“, „otci“, „sestrami“, „bratry“ nebo snad ještě jinými členy rodiny komunikovat. Budeme jim rozumět? Budou oni rozumět nám? Dokážeme si s nimi povídat? Musím ale přiznat, že aspoň moje obavy byly zcela zbytečné. „Máma“, „táta“, mladší „sestra“, straší „sestra“ a občas i nejmladší (dvanáctiletý) „bratr“ s námi mluvili plynnou angličtinou. „Naše“ rodina se o nás starala velmi dobře. Dozvěděly jsme se mnoho zajímavých věcí o celém městě, o jiných formách učení ve školách než u nás, byly jsme pozvány do restaurace, na pohár, byly jsme nakupovat ve městě, prošly se na krásný hrad Sparrenburg nad městem, prolistovaly jsme si rodinné album a plno dalších věcí. Spoustu památek jsme viděli i jako jedna velká skupina – my a paní profesorky. Navštívili jsme například Lipsko, Osnabrück nebo také Drážďany.
Důležitým bodem našeho zájezdu byl společný koncert našeho a bielefeldského sboru. Myslím, že se nám vystoupení celkem podařilo, soudě také podle dlouhého aplausu diváků. Tečkou za celým koncertem byla společně zazpívaná lidová píseň Mikulecká dědina –s německým přízvukem zněla celkem zajímavě, ale výsledek stál určitě za to. Němečtí zpěváci mají můj obdiv – naučili se totiž všechny čtyři sloky nazpaměť, zatímco většina nás,„domorodých“ Čechů, potřebovala papír se slovy. Den před naším odjezdem se uskutečnila závěrečná párty – pak už nás čekala jen poslední noc strávená v Bielefeldu a cesta domů.