18. 9. 2013
Už druhým rokem se toto atletické klání konalo za téměř nesnesitelných povětrnostních podmínek v brněnském sportovním stánku na „Palačáku“. Letos sice naštěstí nepršelo, ale silný vítr a nízká teplota udělaly ze závodů občas opravdu nesnesitelné peklo. Na druhou stranu podmínky byly pro všechny soutěžící školy stejné a tak zkrátka záleželo, kdo se s extrémními rozmary počasí lépe vyrovná.
Naše holky bohužel nestartovaly v optimální sestavě, protože některé opory týmu byly zraněné nebo nemocné a nemohly se mítinku zúčastnit. Ale i tak náš mladý „kvintet“ předvedl velice bojovné a kvalitní výkony. V celkovém hodnocení juniorek to ovšem na přední pozice stačit nemohlo, protože jsme neměly obsazeny všechny disciplíny potřebným počtem závodnic. Přesto si naše studentky určitě zaslouží velkou pochvalu za výbornou reprezentaci gymnázia i za to, že se statečně porvaly s nepřízní počasí. A nebylo to opravdu místy ale vůbec jednoduché. Holky, děkujeme!!! Na modrém MONDU( pro ty, kteří lehkou atletiku sledují jen z rychlíku, je to druh povrchu dráhy na oválu, častěji bývá tmavě červený TARTAN - pozn. autora).
Za náš gympl běhaly a skákaly: Resová Daniela 1.D, Ondráčková Tereza 1.D, Valentová Tereza 4.E, Goliášová Zita 3.C, Glozigová Anna 1.C, Mezníková Gabriela 3.C
Co se ale odehrávalo v chlapecké části závodu, tak to byla s troškou nadsázky atletická serenáda s pracovním názvem Křenka-dur. Tým hochů byl naštěstí kompletní, ale až na jedinou výjimku/Šmégi-povolání atlet/, se jednalo o ryzí amatéry.Všichni borci pochopitelně nějaký sport provozují nebo provozovali, ale rozhodně ne lehkou atletiku. O to víc je třeba si úspěchu party „křenovských srdcařů“ vážit. Bez dopingu, bez tučných startovních dotací, bez věhlasných sponzorů a naprosto stranou velkých i malých úplatkářských afér si naši kluci počínali na dráze jako staří mazáci.Ve všech disciplínách podali nejen vynikající, ale hlavně vyrovnané výkony, což si myslím nakonec rozhodlo o našem skvělém 2. místě v celkovém hodnocení škol a zaslouženém postupu do krajského kola v Břeclavi!!! /20 let „su“ na Křence a „eště“ jsem to kurňa nezažil - pozn. autora/. Pověstnou třešničkou na dortu a důkazem toho, že i lehká atletika může být výrazně kolektivním sportem, byla závěrečná štafeta. Ta se na těchto závodech běhá dost netradičním a pro mnohé atletické odborníky a „fajnšmekry“ hodně zvláštním způsobem jako 100-200-300 a 400 metrů dlouhé úseky. Ani tato skutečnost však naše rozjeté gymnaziální Pendolino nezastavila na jeho trnité cestě za medailovým úspěchem. První dva úseky jsme sice začali poněkud vlažně a musím se přiznat, že po odběhnutých 300 metrech a předposlední příčce v průběžném pořadí by asi na náš úspěch zatipovali jen ti nejbláznivější sázkaři. Jenže co se stalo potom, to mi hlava doposud fakt úplně nepobrala. Na třetím úseku dnes naprosto fantasticky fyzicky vyladěný a nažhavený J.D. alias Roger/autor článku záměrně neuvádí pravá jména, aby studenti měli klid a soukromí v další přípravě na Břeclav/ neskutečně „zatáhl“ a dlouhým ladným krokem téměř ala Usain Bolt se přehnal asi přes čtyři soupeře a posunul naše družstvo už na bronzovou příčku. Tuto skvěle započatou drobnou mravenčí práci pak s elegancí, bojovností a býčí zarputilostí dokonal M.S. řečený Šmégi a dostal naši štafetu až na famózní 2. místo, asi metr a půl za skoro neporazitelné SOU Jílová /vítěz 9 z posledních 10 ročníků Corny!!!/. Závěrem již tradiční křenovské „hoši děkujem“ a tentokrát bych si ještě dovolil poněkud nespisovně dodat a fakt hafo!!! (češtináři prominou expresivní lidové výrazy, ale bylo to prostě silnější než já). Z důvodů už zmiňované ochrany soukromí všech našich závodníků v přípravě na krajské kolo uvedu jen následují:
100 m – Nelson, Roger, 400 m – Šmégi, Roger, 1500 m-Rybič, Syky nebo Siki (babo nebo češtináři raď), Marťas, skok daleký- Nelson, Kubajz, skok vysoký-Mates, Horácio, Randys, vrh koulí-Randys, Horácio a hvězdná štafeta –Nelson, Kubajz, Roger, Šmégi.
Tak jsem se po delší době jen menších sportovních úspěchů zase parádně vykecal a závěrem snad už jen „ howgh“ nebo jak to říkali Indiáni…
Autor článku: Mgr. Igor Pánek