Kdybyste měli jmenovat čtyři české hudební skladatele, kteří jsou známí i za hranicemi naší země – kteří by to byli?

Samozřejmě – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Tito se alespoň jednou, virtuálně, sešli všichni ve velmi neobvyklé expozici pod jednou střechou (Národního muzea), aby hudebním seminaristům vyprávěli své životní příběhy.

Ve ztemnělém úvodním hudebním sále nás obklopily klíčové části Vltavy, Novosvětské, Sinfonietty a Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány – podtržené úchvatnou světelnou show, kterou realizovaly kostky s led-svítidly, rozestavěné po celé místnosti.  Sousední prostor byl tvořen velkoformátovými černobílými kresbami ilustrujícími životy skladatelů. Ty byly doprovázeny texty, které velmi autenticky měnily osobu mluvčího (jednou nám tak své dojmy sdělovaly skladatelovy matky, ženy či dcery, jindy jejich přátelé či oni sami). Každému skladateli pak patřila také vnitřní část prostoru, jakýsi inspirační labyrint s poslechovými ukázkami tvorby, s postřehy k významným skladbám, s originálními rukopisnými partiturami. Nejmenší sál byl pak věnovaný videokolážím ze slavných operních árií, kdy jedna árie byla sestříhána ze všech dostupných audiovizuálních zpracování (tedy např. Měsíčku na nebi hlubokém ze čtyř filmových zdrojů, přičemž daná Rusalka zpívala daný úsek slavné písně, takže tato zněla „jako jedna“).

Kdyby nebylo ranního hodinového vlakového stání v polích před Kolínem, pravděpodobně bychom toho v Praze stihli vidět víc – takto jsme po 2,5 hodinách strávených v nádherných prostorách Národního muzea měli nejvyšší čas k návratu a hudební Prahu si necháváme otevřenou pro exkurze příští.