20. 12. 2005
17. listopad 1973 Na stůl dopadl dopitý půllitr. Studenti sedící kolem stolu nemluvili.V zakouřené hospodě „Na růžku“ bylo touto dobou poněkud prázdno. U malých hranatých stolů pokrytých igelitovými ubrusy se hrbilo pár studentů, dělníci, co odešli v 11 na oběd a jaksi se zapomněli vrátit zpět do práce, a v rohu seděli stálí štangasti vzpomínající na staré časy: „Před válkou to bylo jiný. Podívejte se na ně. Takový mladí a už chlastaj. To za nás nebývalo…“ Jeden ze studentů se zvedl a zamířil směrem k východu. Nikdo nevypustil ani hlásku. Žádné rozloučení. Nebylo divu. Jeden z nich, první, právě odešel na stanici VB. Další měl ještě půl hodiny. Všem jim znělo v hlavě hlášení školního rozhlasu: „Tito soudruzi nechť se neprodleně dostaví do ředitelny.“ Už tehdy věděli, o co jde. Všechno jen kvůli pár slovům. Kvůli svěření se s vlastními myšlenkami. „Že já radši nedržel hubu..“ to byla myšlenka všech deroucí se ze dna půllitrů.
17. listopad 1989 V zakouřené hospodě „Na růžku“ bylo poněkud plno.U malých hranatých stolků pokrytých igelitovými ubrusy se tísnila spousta lidí, všichni s upřenými zraky na televizní obrazovku v rohu. Televizní zprávy ukazovaly události dnešního dne týkající se studentské demonstrace v Praze. Záběry na dvě hradby - studenti a pořádkové sbory Ministerstva vnitra. Hradby oddělené jen stužkou rozzářených svíček. Z reproduktoru televize bylo slyšet: „Máme holé ruce!“ a následně zvuky „rozháněného“ davu. Hospodou se rozléhaly desítky hovorů, desítky hlasů kladlo a vyvracelo argumenty těch druhých. Studenti sedící u stolu ve středu místnosti se zvedli ze židlí, přidrželi sklenice k přípitku: „Na svobodu!“ Nyní se zraky všech upíraly na ně. Studenti položili vyprázdněné půllitry a vyšli ven. Do ulic.
17. listopad 2005 Stůl přes množství sklenic nebylo ani vidět. V zakouřené restauraci „Na růžku“ bylo poněkud rušno. U větších kulatých stolů se zelenými ubrusy „Starobrno“ postávalo několik studentů. Připíjeli na zdraví oslavenci stojícímu na židli. V televizi v rohu běžel dokument o událostech 17. listopadu 1989. Bez zvuku. Jen jedny oči sledovaly němý obraz. V rohu seděl muž středních let. Jeho oči sjely z obrazovky, aby prozkoumaly dění v místnosti. Oslava vrcholila. Nebyla to ani tak oslava. Žádné dárky, proslov oslavence, studenta na židli, by se dal shrnou jako: „Děkuji, že jste přišli se mnou zapít mé narozeniny. Tak se bavte, tohle je stejně náš den, Den studentů!“ Vrchní přepnul televizi na hudební kanál a zapnul zvuk. Muž středních let vyprázdnil půllitr. „Pro tohle?“ myšlenka se mu vydrala ze rtů, když vycházel ven. Tak jako před 16 lety.
17. listopad 2021 Tmavě fialový neonový nápis „Na růžku“ přerušovaně bliká do noci. Uvnitř u rozviklaných kulatých stolů s propálenými ubrusy téměř nikdo nesedí. U stolu v rohu mlčky popíjí tři studenti. Jen tři. Dveře se otevírají a vstupují tři postavy policistů. Míří ke stolu v rohu. „Že já radši nedržel hubu..,“ to je možno vyčíst z očí studentů v rohu…
Jan Kratochvíl 8.A8