26. 4. 2007

Gymnázium Křenová

Návštěva v Justičním paláci

    Stalo se to dne 26.4.2007. Již od brzkého rána pár nedočkavců přešlapovalo před budovou Krajského soudu na ulici Rooseveltově v Brně. Důvodem tohoto povyku byla již několik týdnů plánovaná návštěva soudního líčení. Ještě před vstupem do budovy nám státní zástupkyně paní JUDr.Bajerová (maminka jednoho z nás), která tuto akci zorganizovala, sdělila pár informací o případu, kterého jsme se měli zúčastnit, a poučila nás, jak bychom se měli v jednací síni správně chovat. Když jsme vcházeli do míst Krajského soudu, každý z nás nejprve musel vyložit vše kovové z kapes a své osobní věci nechat projet detekčním zařízením pod přísným dohledem justiční stráže. Paní JUDr.Bajerová nás zavedla až na nádvoří soudu, kde se již pár metrů odtud nacházela soudní síň. Do začátku líčení zbývalo ještě pár minut. Někteří šli prozkoumat okolí, druzí spekulovali o případu, který měl zanedlouho začít, jiní, včetně mě, seděli na nádvoří a žertovali se zaměstnanci krajského soudu, kde nejvíce aktivity projevil Petr Martenek. Ještě štěstí, že měli smysl pro humor. Nevím, nevím, jak by Petr dopadl, když jsme se nacházeli hned vedle střežených místností určených pro delikventy ve vazbě. Jenže to už paní zapisovatelka volala, že veřejnost smí vejít dovnitř. Není snad nutné sdělovat, že všichni byli napjatí, a tudíž se zvědavě rozhlíželi kolem. Každý z nás celkem rychle zaujal to své místo a už se mohlo začít. Projednával se tu případ jisté M.K., obžalované z výroby a distribuce omamných látek, a to pervitinu. Jenže co se nestalo?! Svědkové nikde! Až na pár reportérů, kteří netrpělivě přešlapovali před soudní síní v očekávání zaručeného trháku pro své noviny. Docela jsme se začali bát, aby se vůbec ukázali a naše cesta sem nebyla zbytečná. Naštěstí však zanedlouho někdo vtrhl dovnitř. ,,Čau, já jsem Fisher, já jdu pozdě,‘‘představil se jednadvacetiletý mladík, vysmátý od ucha k uchu. Načež se z řady za mnou ozvalo:,,To je borec!‘‘ Po celou dobu projednávání případu obžalované jsme měli co dělat, abychom se nesmáli. Ale předseda senátu nám brzy dal najevo, že jde o vážný případ. Byl projednáván trestný čin, za který trestní zákon ukládá velmi přísný trest odnětí svobody. Celé jednání bylo velmi zajímavé, avšak nakonec nás předseda senátu, který nám chtěl jenom vyjít vstříc, položil otázku, zdali nemáme nějaký dotaz, na který by mohl odpovědět. Většina z nás seděla nehnutě a takové překvapení nečekala. Jediný, kromě pí profesorky Nohelové, kdo položil panu soudci otázku, byl Jakub Polák, který si později za svou aktivitu vymáhal u paní profesorky malou jedničku. Ale myslím, že teď budu mluvit za všechny, když řeknu, že to byl nezapomenutelný zážitek a docela se i těším, až zase vyrazíme na podobnou akci. Jen škoda, že jsme se nedočkali samotného ukončení případu, jehož projednávání před soudem ještě pokračuje.

Martina Kolenčíková 4.A8