13. 4. 2022

Gymnázium Křenová

Exkurze do Osvětimi

3:30 ráno, město ještě spí a my se vydáváme na dlouhou cestu autobusem na místo, kde se zastavil čas. Kdo zamhouřil oči, za pár hodin se probral ve městě Osvětim.
Překvapilo mě, že město žije zdánlivě normálním životem, pochmurná atmosféra se ale vynořila hned vzápětí, když jsme spatřili budovu bývalého koncentračního tábora. Uvítal nás pan průvodce, který nás měl provést těmito prostory. Nejprve jsme se vydali na cestu po původním táboře Auschwitz I. Procházeli jsme zástavbou zděných budov, ve kterých jsme se mohli dozvědět více o hrůzách páchaných na těchto místech. Místnost plná několika tun vlasů, nespočet párů bot či kufry podepsané jejich původními majiteli nás vtáhly do neuvěřitelného utrpení lidí v koncentračním táboře. Na stěnách jsme mohli vidět snad tisíce fotografií lidí, které tento nešťastný osud potkal jen kvůli jejich náboženství nebo původu. Zvěsti o osudu tak nelidském, že se nám tomu ani nechtělo věřit, tohle místo potvrdilo. Brána s ironickým nápisem „Arbeit macht frei“, známá z fotografií a učebnic dějepisu, měla v naší prohlídce také místo. Celý areál byl obehnán ostnatým drátem, který utužoval pocit strachu v každém z nás. Jen málokterému vězni se odsud podařilo utéct. V celém prostoru bylo cítit velké utrpení a beznaděj, která provázela každého, kdo tam po roce 1939 vstoupil.
Poté jsme se autobusem přesunuli do další části tábora, do Auschwitz II nebo-li Auschwitz-Birkenau. Šokovalo mě, jak rozlehlý tábor byl. Potom, co se nacisté pokusili zahladit stopy, byly k vidění jen základy budov. Některé byly ale obnoveny a do těch jsme mohli nahlédnout. Podmínky, ve kterých lidé museli přežívat, byly nepředstavitelné. Při procházení těmito místy se mi svíralo srdce. Studené a tvrdé dřevěné laťky ve dvou patrech jako prostory ke spánku pro neúměrné množství lidí nám každodenní život v táboře vykreslily více než dobře. Po cestě kolem kolejí, kam přijížděly transporty s lidmi, kteří ještě ani zdaleka netušili, co za utrpení je v následujících hodinách a dnech čeká, jsme se přesunuli k velkému památníku obětí tábora. „Nechť toto místo, na kterém hitlerovci vyvraždili kolem půldruhého milionu mužů, žen a dětí, hlavně Židů z různých zemí Evropy, zůstane na věky výkřikem zoufalství a výstrahou pro lidstvo“ znělo na památníku v různých jazycích.

Po silném zážitku, otřeseni tím, kam až touha po moci a ideologie můžou zajít, nasedáme zpět do autobusu a vydáváme se na cestu domů. Toto místo by měl v životě navštívit opravdu každý, protože to, co se zde událo, nemá ospravedlnění a už se v našich dějinách nikdy nesmí opakovat.

Denisa Dohnálková, 4. B