Po stopách pádu železné opony v Německu

Letos jsme si připomínali různá devítková výročí, z nichž to nejvýznamnější patřilo roku 1989, kdy se před 30 lety, v tzv. „roce zázraků“, země střední a východní Evropy zbavily komunistické nadvlády. Naše listopadová revoluce navazovala na změny v Polsku, Maďarsku a také v sousedním východním Německu. Ikonickou událostí tam byl pád berlínské zdi 9. listopadu, která rozdělovala Berlín a jeho obyvatele 28 let. Mnohem déle však existovala vnitřní hranice mezi západním (SRN) a východním (NDR) Německem, hranice dlouhá 1400 kilometrů, jeden díl přísně střežené železné opony.

A právě do těchto míst se vydala v polovině listopadu (11. – 15.11.) skupina 10 žáků Gymnázia Brno, Křenová, společně s pěti zástupci Gymnázia Matyáše Lercha. Cílem bylo městečko Geisa ve spolkové zemi Durynsko, nejzápadnější místo někdejšího NDR v době před 30 lety, kudy vedla (asi 2km od města) hranice se západním Německem, konkrétně se spolkovou zemí Hesensko. Dnes tam stojí muzeum s expozicí studené války s příznačným názvem „Haus auf der Grenze“ (Dům na hranici), o který se stará nadace Point Alpha. O nás se pak po celou dobu starala paní Marina Melber, muzejní pedagožka, která připravila pestrý program, s kterým Vás rádi seznámíme.

Nutno ještě zdůraznit, že po stopách železné opony a rozděleném a znovusjednoceném Německu jsme nepátrali jen my Češi, ale také němečtí žácii ze školy Marianum v hesenském městě Fulda (asi 30 km od Geisy, šlo o žáky tzv. reálky a vyššího stupně gymnázia). Naše společné třídenní česko-německé setkání, poznávání moderních dějin a sebe navzájem významně podpořil Česko-německý fond budoucnosti.

logo ČNFB
HLZ-Logo-Schrift-rechts

Po příjezdu do městečka Geisa v pondělí večer a po ubytování v hotelu nás přivítal pan starosta Hahn z vedlejší obce Rasdorf, první vesnice někdejšího „západního Německa“ v Hesensku. Společně s námi se zúčastnil v Domě na hranici přednášky fotografa Siegfrieda Wittenburga s názvem „Bratrské země“ (myšleny byly ČSSR a NDR před rokem 1989). Pan Wittenburg líčil své zážitky každodenního života v bývalé NDR, mluvil o svých problémech s komunistickou mocí, o svých cestách do „spřáteleného“ Československa, kde ho např. na pár hodin zatkli, když se (omylem) přiblížil k česko-rakouské hranici. Po přednášce bylo přichystáno malé pohoštění a my jsme si s velmi otevřeným a komunikativním panem Wittenburgem mohli ještě povídat a dovysvětlit, co bylo potřeba (přednášku pana Wittenburga podpořila Hesenská centrála pro politické vzdělávání).

Následující den v úterý už jsme se setkali s německými žáky z Fuldy a celé dopoledne byl věnován různým seznamovacím aktivitám a také jednoduchým základům češtiny pro německé žáky. To měla na starosti paní Freya Tasch z organizace Tandem, která se zaměřuje na česko-německé výměny mládeže a prostřednictvím tzv. jazykové animace se nám dařilo se rychle seznámit, ztratit ostych a začít si spolu povídat. Pro některé z nás to bylo vlastně takové první setkání s vrstevníky z Německa.

Na oběd už jsme vyrazili společně na bývalou „hranici“, a to na její západní část, kterou do roku 1989 hlídali vojáci z armády USA. Jejich základna u Geisy se nazývala Point Alpha (odtud název dnešní nadace spravující muzeum v Domě na hranici).  Bývalá základna je rovněž upravena na muzeum, k vidění venku je vojenská technika, uvnitř budov základny nás paní Melber seznámila s životem a úkoly amerických vojáků na území SRN během studené války. Z pozorovací věže jsme mohli porovnat hranici na historické fotografii, odhadnout, jak daleko je to k pozorovací věži na území bývalé NDR a pak se po bývalé hranici s různě zachovaným zabezpečením bez rizika projít do muzea v Domě na hranici, kde nás čekala další expozice zaměřená obecně na studenou válku, včetně nahraných výpovědí pamětníků apod. (jeden z infopanelů byl věnován i potlačenému pražskému jaru 1968).

Středa byla především naplněna dvěma setkáními s pamětníky. Skupina českých a německých žáků se opět sešla v prostorách nadace Point Alpha v Geise a dopoledne jsme si vyslechli bývalého evangelického faráře, pana Karla-Wernera Brauera. Farář Brauer se staral o několik vesnic ve východním Hesensku právě v době, když v roce 1982 vyšlo najevo, jakou obrannou strategii zvolili USA a NATO proti případnému útoku ze strany Sovětského svazu a států Varšavské smlouvy. Útok se očekával právě územím západního Durynska, přes hesenskou Fuldu směrem k Frankfurtu nad Mohanem. Obrannou strategií měl být preventivní atomový útok na „vlastní území“ (okolí Fuldy), který měl v „horké válce“ nepřítele z Východu zastavit a varovat (tzv. „Fulda gap“). Tato strategie však znamenalo obětovat životy místních a ti se s tím, jakmile se o strategii dozvěděli, nechtěli smířit. Vzniklo tzv. mírové hnutí, které se eskalaci studené války v horkou snažilo zabránit. Farář Brauer s dojetím líčil, jak jim samotní američtí vojáci, kteří v okolí Fuldy sloužili, doporučovali spíše odejít, vzpomínal na napětí ve vesnici, kde působil, na obvinění z toho, že to jejich mírové hnutí jen slouží komunistickým státům atd. Beseda s panen Brauerem nám přiblížila, jak vyhrocený konflikt v první polovině 80. let to vlastně byl, než se s nástupem Gorbačova v SSSR začala situace měnit.

Středeční odpoledne jsme věnovali výpravě po tzv. „Cestě naděje“, což je 1.400 m dlouhá trasa po bývalé vnitroněmecké hranici (odkazuje na skutečnou délku 1.400 km). Podél cesty je nainstalováno 14 monumentálních železných soch od německého sochaře Ulricha Barnickela, který svým dílem navazuje na 14 Kristových zastavení. Kromě křesťanské tematiky sochy naznačují i něco z napětí mezi bývalými zeměmi NDR a SRN, mezi totalitou a svobodou. Okolo cesty již bohužel žádné dobové opevnění k vidění není, ovšem s trochou představivosti se lze do atmosféry před rokem 1989 přenést. Na samotném konci naší trasy jsme prozkoumali interiér hlídkové věže a s pomocí dalekohledu jsme se na chvíli mohli cítit jako soudruzi z východoněmecké pohraniční stráže.

V podvečer nás čekal druhý pamětník, pan David Altheide, který nás v čase posunul do klíčového roku 1989. Bylo mu 10 roků, když ho na konci září 1989 posadila maminka do vlaku a spolu s mladší sestrou a nevlastním otcem se z jednoho malého města ve východním Německu vydali přes československou hranici do Prahy. Cílem byla ambasáda západního Německa, kam se na podzim 89 začali uchylovat obyvatelé NDR, kteří toužili za každou cenu socialistickou zemi opustit a začít nový život v SRN. David Atlheide jako dítě o záměrech matky nic netušil, nevěděl ani, že se jeho maminka (to ještě nebyl ani na světě) už jednou pokusila hranice NDR nelegálně překročit a skončila za to ve vězení.  Vyrůstal jako dítě indoktrinované ideologickou státní výchovou, a jak přiznal, pokud by se dovtípil, že jeho matka s ním chce v září 89 emigrovat, patrně by na hranicích s Československem ztropil scénu a jako správný pionýr by vlastní matku byl snad schopen i udat (takto se jen podivoval matčině historce o tom, že do Prahy jedou na narozeninovou oslavu přátel – i dárek měli pro všechny případy po ruce). Když se všem podařilo v Praze dostat na západoněmeckou ambasádu, začalo dobrodružství několika dní v náročných ubytovacích podmínkách a radost z toho, když se 30.9. přímo od západoněmeckého ministra zahraničí Genschera z balkonu ambasády přítomní dozvěděli, že mohou speciálním vlakem vycestovat přes území NDR do SRN. Pan Altheide líčil poutavě a pro nás i srozumitelně napínavou cestu do neznáma, jejich přijetí v západním Německu, jeho první setkání s exotickým ovocem (nikdo kolem něj netušil, jak se jí kiwi) nebo slazeným broskvovým jogurtem. I když se režim v celé NDR za nedlouho celý zhroutil, zůstal pan Altheide v západní části Německa a jeho život se velmi změnil. V závěru svého vyprávění se dotkl i uplynulých skoro 30 let od sjednocení Německa. Navzdory často velmi neuspokojivé situaci v bývalé NDR zdůrazňoval důležitost svobody a s ní spojené zodpovědnosti.

pan Altheide, pamětník exodu z NDR přes ČSSR v roce 89

pan Altheide, pamětník exodu z NDR přes ČSSR v roce 89

Čtvrtek jsme věnovali návštěvě hesenského města Fulda a soukromé církevní školy Marianum, kterou navštěvují naši noví němečtí přátelé. Ti nás ve škole přivítali a podívali jsme se dokonce i do sborovny, kde naši skupinu všem přítomným vyučujícím představil pan ředitel. Následovala prohlídka školy (učebny, knihovna, školní kaple, aula).

Ze školy jsme se přemístili na radnici (bývalý knížecí zámek), kde nás přijal velmi vlídný primátor Fuldy pan Dr. Heiko Wingenfeld, který nám přiblížil některé momenty z dějin města a provedl několika reprezentativními místnostmi. Po obědové pauze, kterou jsme individuálně strávili v centru města, jsme se opět setkali s několika žáky ze školy Marianum a s jejich profesorem latiny, panem Sehnem.  Společně nás provedli po nejdůležitějších památkách v centru města, které se nám velmi líbilo. Viděli jsme například věž čarodějnic, rytířský hotel, sochu sv.  Bonifáce a především monumentální Fuldský dóm, kde je sv. Bonifác, tento apoštol Germánů z 8. století, pohřben. Velmi zajímavé nám přišly tamní semafory, na kterých je vyobrazena jeptiška s křížem nebo biskup s holí (Fulda je sídlem biskupství).

Po návratu z Fuldy do Geisy jsme si po zhodnocení celého pobytu udělali společný filmový večer a podívali se na napínavý film Balón (je myšlen ten horkovzdušný na létání). Film zachycuje život v NDR na sklonku 70. let a okolnosti jednoho skutečného útěku mladých rodin přes německo-německou hranici. Tu hranici, kterou jsme mohli za tři dny strávené v Geise a okolí podrobně poznávat v historických souvislostech a která už je hranicí naštěstí pouze muzeální.

V pátek nás čekala už jen cesta mikrobusem zpátky do Brna. Na tomto místě  nám nyní zbývá příjemná povinnost poděkovat všem, kteří se na uskutečnění velmi poučné exkurze podíleli: paní učitelce Pelkner za prvotní nápad a realizovaný projekt u Česko-německého fondu budoucnosti, jemuž vděčíme za finanční podporu, děkujeme paní Melber z nadace Point Alpha za její zápal muzejního pedagoga během celého pobytu, paní učitelce Besche z Gymnázia Matyáše Lercha děkujeme za její angažovanost při partnerství se školou Marianum a při domluvě setkání s primátorem Fuldy, v neposlední řadě patří naše díky panu učiteli Christianu Sehnovi ze školy Marianum za jeho fundované provedení školou i městem Fulda. Ještě jednou srdečné díky.

Autoři: Erik Sys a Dominika Suchá  z 2.B, Karolína Jílková  z 3.B, Klára Dvořáková, Anastasiya Yuskovets, Markéta Kyselová, Klára Dědáčková, Dorota Galátová, Kateřina Kulíšková, Pavlína Žáčková (všechny z 5.A) a Jan Rybnikář

Foto: Jan Rybnikář a Marina Melber