30. 6. 2010
Já jsem měla vždy jasno v tom, které z měst Londýn a Paříž chci navštívit první, byl to Londýn. Myslela jsem si, že Paříž je jen město s nějakou tou známou věží a nálepkou „město zamilovaných“. Bohužel nebo bohudík se tak nestalo a první jsem viděla Paříž. A tím víc jsem byla překvapená a uchvácená. I přes to, že jsme v něm strávili čtyři dny a viděli pětinu věcí, které by za to stály, tak můžu bez dlouhého rozmýšlení říct, že je to město s úžasnou atmosférou. Už jenom to, že v Latinské čtvrti, kde je Sorbonna, je na každém druhém rohu veřejně přístupný park nebo zahrada, kde lidé jenom tak sedí, leží a odpočívají, je pro mě něco úplně neskutečného. Podobných věcí byla spousta, pohled svrchu Eiffelovy věže na nekončící město, jízda metrem (automat na lístky pouze ve francouzštině, kterou neumím, takže čistě intuitivní záležitost), přezlacený vstup do Versailles, noční plavba po Seině, tajemná Mona Lisa a její úsměv… Proto Paříž není městem, které stačí navštívit, a můžete si říct, tam jsem byl a udělat u něho na seznamu fajfku. Myslím, že každý, kdo ho viděl, se tam chce ještě jednou vrátit.
Andrea Jirkuvová
Pokaždé, když zavzpomínám na náš velkolepý školní výlet do Francie, první věc, která se mi vybaví je Flunch, nebo-li tzv. obědovečeře, kterou jsme navštěvovali s velkým nadšením, často i s velkým hladem. Dále pak neuvěřitelná stavba majicí milióny obdivovatelů po celém světě, Eiffelova věž, u které si vždy vybavím, jak po psychické (kvůli strachu z výšek) tak i po fyzické stránce velice namáhavý výstup do druhého podlaží. Ale stálo to za to, neboť na konci tohoto nekonečného výstupu na nás čekaly nezapomenutelné výjevy Pařížského centra. A v neposlední řadě moderní čtvrť La Defénse, kam jsem se s mojí spolužačkou dostal po necelých 15 minutách cesty metrem. Zde jsem si připadal jako v centru nějaké velké americké metropole. Z každého rohu na nás vykukovala lesknoucí se stavba připomínající mrakodrapy v New Yorku, nějaké velké obchodní centrum či menší obchody se světoznámou pařížskou módou. Ondřej Vinkler
Od Paříže jsem měla plno očekávání. Nejvíce na mne zapůsobila katedrála Notre Dame, jejíž monumentálnost mě doslova ohromila. Líbila se mi také atmosféra této metropole, která byla snad všude - v kavárnách, na ulicích, v obchodech, u památek... Jen škoda, že zde nebylo více času. Jistě bych věděla, jak ho využít. Paříž splnila moje očekávání a ráda bych se tam zase někdy podívala. Barbora Tesařová
Víte že když si zaplatíte přespání na F1 ve Francii, stejně se nevyspíte? To nejdříve jdete na toaletu a zkoumáte, odkud vám vyjede automatizovaný toaletní papír, kdy se pustí voda a že spláchnout nejde do doby, než odeberete příslušný papír, umyjete si ruce (musíte však důkladně i s mýdlem, jinak to neplatí) a pootevřete dveře. Potom se vydáváte na průzkum hotelu, který obsahuje zhruba stejně miniaturních úzkých uliček jako složité bludiště, o pár hodin později konečně najdete cestu zpět na pokoj, kde spolubydlící organizují zábavu a než se nadějete, už stojíte ve frontě a vybíráte, jestli je ke snídani vhodnější slaný nebo tmavý toast a čím ho zapít. Spánek přeci počká. Tereza Lakomá
Na začátku června jsme byli v Paříži. Společnými silami jsme dali dohromady informace o nejvýznamnějších památkách a naše vyčerpávající informace, pokud nebyly dostatečně vyčerpávající, doplnil pan profesor Travníček anebo paní profesorka Kučová. Za těch pár dní jsme toho zhlédli opravdu hodně, ale pro mě osobně byla nejpůsobivější večerní plavba po Seině. Významné budovy byly důmyslně osvíceny a Eiffelova věž byla snad ještě působivější než za dne. Johana Waldhansová
Jedna z věcí, která mě v Paříži zaujala nejvíc, byla Eiffelova věž. Na její prohlídku jsme měli několik hodin, protože se počítalo i s velkou frontou, kterou jsme na vstupenky museli vystát. Ale stálo to za to. Kolem nás se pořád motal dav černochů, kteří nám nabízeli zmenšeniny Eiffelovky, a začali mizet, kdykoliv se objevili policisté na kolech. Po zakoupení vstupenky jsme ještě museli projít bezpečnostní prohlídkou, a pak už nás konečně pustili do výtahu, který nás měl vyvézt až nahoru. Vzpomínám si, že zespodu mi Eiffelovka připadala celkem malá, ale když jsme byli teprve v půlce cesty nahoru, říkala jsem si, že takhle vysoko už by mi to bohatě stačilo. Když jsme dojeli až nahoru, zatajil se nám dech nad nádherným výhledem, který jsme spatřili. Celá ta obrovská, nekonečná Paříž pod námi ležela jako dětská stavebnice. Na ten pohled asi nikdy nezapomenu a myslím, že můžeme být jen rádi, že Eiffelovku kdysi nezbořili, jak měli původně v plánu. Tereza Zelníčková
Kdyby se mě někdo před několika měsíci zeptal, jestli se mi líbí Paříž, asi bych mu řekla, že je jistě krásná, když to o ní všichni tvrdí. Já sama jsem v Paříži nikdy předtím nebyla a ani jsem nijak neprahla po prohlídce, ale představovala jsem si ji jako město plné cizinců, kteří běhají kolem všemožných památek a cvakají foťáky aniž by z toho sami něco měli. Když se mi tedy naskytla vůbec první možnost jet do Francie a k tomu se svými kamarády, jela jsem v domnění, že návštěva můj názor na Paříž změní. Bohužel tomu tak nebylo. Všechny památky a místa, která jsme navštívili, byla sice krásná, avšak ne lepší, než jsem čekala. Víc by se mi asi město líbilo bez tolika lidí, ale to je v naší době nemožné. Hana Pivečková
[pe2-gallery class="gallery alignleft" ] [/pe2-gallery]
PAŘÍŽ – MĚSTO S IMPLANTOVANÝM SRDCEM Řez byl proveden v 19. století a byl opravdu radikální. Napoleon III., synovec slavného Bonaparta, dal zbourat středověké centrum města a nahradil ho vzdušnými bulváry, širokými a plnými stromů. Nevědomky tak vyřízl staré srdce Paříže a nahradil ho novým. Z dob dávno minulých v centru zůstaly jen velkolepé chrámy a pak samozřejmě jméno, které i dnes má tak trochu luxusní přídech – Paříž. Při našem poznávacím zájezdu do Paříže jsem očekávala mnohé. Krom katedrál a paláců i nějaké hlubší zážitky, setkání nejen s historií. Čekala jsem, že na mě v ulicích města dýchnou dějiny. Ale nedýchly. Možná proto, že ony pověstné bulváry byly přeplněny davy turistů na chodnících a kolonami aut na vozovkách. To město nedýchalo, ale kuřácky sípělo. Tisíce stánků s pohledy a suvenýry, vyskakující na každém rohu, stovky kavárniček a restaurací, které by se bez turistů neměly šanci uživit, chaos a vztyčené deštníky průvodců – byla jsem trochu zklamaná. V hektickém běhu člověk nestačil ani zpomalit a pobavit se s těmi, co v Paříži žijí. Od památky k památce, hodiny čekání v autobuse, který se zoufale pomalu sunul ke svému cíli – to není zrovna nejlepší vizitka a přesto je Paříž oblíbenou turistickou destinací. Má totiž co nabídnout. A mnohem víc, než francouzskou bagetu nebo pohlednici. V katedrále Notre-Dame de Paris jsem fascinovaně hleděla ke klenutému stropu, vitrážím o průměru dvaceti metrů, ke vznešeným sochám. Pochopila jsem konečně, co je to gotika. To není jen roseta, to je i obdiv architekta, jež donutil křehké sklo podpírat těžký kámen v pravidelném ornamentu. To není jen sloup držící klenbu, to je i údiv nad útlostí a přitom pevností kamene, který nese tíhu větší než nebesa sama. To není jen lomený oblouk, to je i obava, která nás nabádá: sepni také ruce, budeš snad vykoupen! Pod tlumenými světly katedrály jsem poprvé zapomněla na davy kolem sebe a na foťák v ruce - a jen jsem se dívala. Nemyslela jsem na dělníky, řítící se při nehodě z lešení šedesát metrů nad zemí. Viděla jsem stavitele, vznešené a moudré muže, jak s kružidlem rýsují rosety a vpisují do nich velkolepé poselství spásy. Zatímco ukázka gotiky mě uchvátila, baroko v podání versailleského zámku mě zklamalo. Nebo spíše – zámek mě zklamal. A slavné zahrady rovněž. Vše velké, příliš velké na človíčka ze čtyřistatisícového města ve středu Evropy. Příliš velké, příliš okázalé – a příliš zalidněné. Krásu Zrcadlového sálu si člověk přes hlavy davu zrovna nevychutná. A pokud se chcete v zahradách vyfotit bez ostatních návštěvníků, musíte zabloudit do nejzapadlejšího kouta živých plotů. Příroda je tu sestříhána podle pravítka a lesk zlacených ozdob na střechách zámku dopadá až do vodních nádrží. Když se díváte na majestátní budovu před sebou, nelze nemyslet na tisíce návštěvníků, kteří prošli bezpečnostními rámy a teď proudí v chodbách zámku jako krev v žilách, dokonce s podobnou hustotou. Symbolem Paříže je bezesporu Eifffelova věž. Přiznejme si – na třísetmetrové strohé ocelové konstrukci není až tak moc k vidění a že by pobrala přehnaně krásy – to také ne. Ale když už se dostanete do oněch tří set metrů, nutně se vám musí zatajit dech. V horším případě proto, že máte závratě. V lepším proto, že město měst vám náhle leží u nohou takřka bezmocně a rozhodně tiše jako beránek. Slyšíte jen vítr kolem uší, kývající s vrcholem věže, a vidíte kdesi dole malé tečky – autobusy, lidi… Nahlížíte do dvorků a ulic a připadáte si jako ptáci. Seina se kroutí kolem paty věže jako stužka a na ní bílé brázdy určují dráhu lodí. Po cestě dolů jste zasnění a ještě stále u vytržení. Na zem vás však vrátí desítky pouličních prodavačů suvenýrů, kteří se na vás jako supi vrhnou okamžitě po návratu z nebetyčné výše třetího patra. Ani několikasetmetrové fronty před vámi však nemůžou nikomu onu chvíli „nebi blíž“ vzít. Svým způsobem je i Eiffelovka dílem gotiky – stejně jako modré vitráže v Sainte Chapelle nebo štíhlé sloupy Notre-Dame i ona vám před oči postaví fakt, že jste jen člověk. Dalším z divů Paříže je bezesporu Louvre. To úžasné na něm je fakt, že se v jeho sálech kupí poklady všech možných kultur, že celá evropská minulost v něm má svůj památník. Nejznámější z exponátů v tomto světově významném muzeum je pochopitelně Mona Lisa. Ovšem na ty, kteří se jí nedají oslnit, čeká v sálech mnohý malý zázrak – Rembrandt, Tizian, malíři romantismu, Michelangelo … Zkrátka tisíce obrazů, předmětů a soch, které připoutávají pozornost. Říkáte si: tento obraz znám z Dějin umění – a náhle jeho originál visí tady, na dosah ruky! Ale sahat bych nedoporučovala. Stejně jako většina pařížských památek je i Louvre přísně střežený. Příslušníci armády se samopaly okolo slavné skleněná pyramidy jsou toho hmatatelným důkazem. Co více dodat? Operace se podařila – pacient žije. Napoleon III. nám sice zabránil spatřit středověké srdce Paříže, zato díky němu můžeme korzovat po hladké dlažbě Champs-Ellysée a říkat si: teď jsem v Paříži, to už je vážně něco! Co na tom, že do luxusních obchodů jen nahlížíte. Že v autobuse strávíte další plodnou hodinku v cestě do hotelu. Že vaše fotografie budou obsahovat především jiné fotografující turisty. Vždyť Paříž dýchá i v noci, září tisícem světel a skrývá poklady historie. Pokud toužíte kráčet po stejných ulicích jako dějiny, Paříži se vyhněte obloukem a vydejte se do trochu méně frekventovaného Lyonu. Ale v případ, že chcete cítit tep velkoměsta, jež celá staletí udávalo světu tón – pak je Paříž se svými obchody a neony to pravé pro vás a rozhodně byste si ji neměli nechat ujít. Jak říkám – operace se zdařila a nové srdce, nové centrum, řádně plní svou funkci.
Kateřina Sedláčková 7.A8 14.10.2010
