10. 10. 2005

Gymnázium Křenová

Praha už volá...

    Jistě nám všem tato slova evokují Otíka s obrovskými sluchátky na neméně prostorově náročných uších. Stejně jako on i my jsme se vydali do našeho hlavního města s očekáváním. Ne že bychom nikdy v Praze nebyli, ale přece jen nikdy ne s dalšími šedesáti lidmi, z nichž čtyři byli naši profesoři a ostatní spolužáci. Zkrátka všichni jsme byli zvědaví, jak tento náš výlet bude probíhat.     Do vlaku mnozí z nás nasedli opět po Otíkově vzoru se sluchátky na uších a zásobou rohlíků v tašce. Cesta uběhla rychle, protože jsme se těšili. Jakmile jsme se ubytovali na studentských kolejích, tak jsme vyrazili za kulturou, tentokrát už bez sluchátek a rohlíků, zato vybaveni fotoaparáty a mapkami města. Jako první jsme navštívili Pražský hrad. Někdo více, někdo méně napínal uši, aby mu neuteklo jediné slůvko z výkladu pana profesora Trávníčka, nicméně dle ozývajícího se klapaní spouští fotoaparátů by se dalo soudit na nemalý zájem o tento komplex.     V následujících dnech jsme ještě navštívili mnoho památek, počínaje židovským městem a Vyšehradem konče. Ale ani to nebylo všechno. Každý z nás navštívil minimálně jedno divadelní představení. Ohlasy byly nad očekávání pozitivní a zdálo se, že i z těch, kteří o divadlo ani nezavadí se mohou stát jeho příznivci.     Myslím, že všichni jsme byli rádi, že jsme na tento náš poslední společný třídní výlet jeli. Nejen že jsme si rozšířili kulturní a historické obzory, ale taky jsme si to užili jako třída. Jako jedna z třešniček na dortu našeho studia byla tato výprava do hlubin velkoměsta jistě nezapomenutelná. Kdy v budoucnu budu moci zavolat ztracena ve spletitých uličkách spolužákům, kteří mě i přes můj orientační antitalent navigují do kina, před kterým stojím? Snad ještě někdy, ale ztěžka kdy pojedeme na výlet v této sestavě a s našimi profesory...

Hana Bělohoubková 8.A8