Historie školy

Curriculum vitae školy očima pamětních sborníků, výročních zpráv a zaujatých svědků sledoval a sestavil Robert Gill. Pro účely WWW stránek přinášíme zkrácenou verzi tohoto textu. Původní text najdete v Almanachu vydaném k 90. Výročí školy v roce 1997.

Dítě svého věku

Odcházející století bylo ( snad až příliš ) štědré na změny. Dnešní osmdesátníci – aniž vytáhli paty ze svého rodiště – se postupně stali občany 8 státních celků, Rakousko-Uherskem počínaje a Českou republikou konče. V citlivějších místech kontinentu měnili státní občanství ještě častěji. A tak střední škola založená roku 1907 vydávala svým žákům vysvědčení, v jejichž záhlaví bylo možno postupně číst:

  • C.k. II. vyšší česká reálná škola v Brně (1907-08)
  • II. česká státní reálka v Brně (od 1908-09)
  • II. česká státní reálka v Brně na Křenové (od 1920-21)
  • II. československá státní reálka v Brně na Křenové (od 1925-26)
  • II. státní reálka v Brně na Křenové (1929-30)
  • II. státní československá reálka v Brně (od 1931-32)
  • IV. československé reálné gymnasium v Brně (od 1936-37)
  • IV. státní reálné gymnasium v Brně (1939-40)
  • IV. reálné gymnasium v Brně (1940-41)
  • Reálné gymnasium s českým jazykem vyučovacím v Brně-Židenicích (od 1941-42; české názvy z let okupace následovaly až po německých)
  • Státní reálné gymnasium v Brně-Židenicích, t.č. Brno, Křenová 36 (1945-46)
  • Státní reálné gymnasium v Brně, Křenová ulice (od 1946-47)
  • Reálné gymnasium v Brně, Křenová ulice (1948-49)
  • Gymnasium v Brně, Křenová ulice (od 1949-50)
  • 5. jedenáctiletá střední škola v Brně, Křenová 36 (od 1953-54)
  • Dvanáctiletá střední škola v Brně, Křenová 36 (od 1959-60)
  • Střední všeobecně vzdělávací škola v Brně, Křenová 36 (od 1961-62) A nakonec:

Gymnasium (později Gymnázium) v Brně, Křenová 36 (od 1968-69) Za 90 let 18 různých názvů- to je bilance víc než pestrá…

Než jsme tu byli

Před zřízením II. české reálky existovala v Brně již 6 let technika, ale českých škol obecných i středních bylo pomálu a měšťanka vlastně ani jedna, nepočítáme-li ony dvě, které patřily k učitelským ústavům. První česká obecná škola vznikla r. 1881 a do konce století jich přibylo jen 5. Slovanské gymnázium působilo ovšem již od roku 1867 a od r. 1885 mu začalo konkurovat II.české gymnasium (nižší). Rok 1880 dal Brnu I. českou reálku na Křenové, rok 1886 českou průmyslovou školu, rok 1895 školu obchodní, r. 1899 české třídy na průmyslové škole tkalcovské. V r.1901 zřídila „Vesna“ lyceum, vyšší dívčí školu, průmyslovou školu a školu obchodní. I. česká reálka začínala – jak jinak – skromně. Po filiálce německé reálky zdědila jednopatrový dům na Křenové, upravený z objektu zaniklého cukrovaru. Z původních 4 tříd se však brzy rozrostla natolik, že jediným řešením nakonec bylo postavit pro ni novou budovu v Antonínské ulici. S její stavbou se započalo 9.6. 1902; 18.9.1903 se v ní začalo učit, ale budova na Křenové sloužila dál jako filiálka pro pobočky 4 nižších tříd. České střední školství na Moravě takto postupně nabíralo dech a jeho růst se zrychlil zvláště od 90. let, kdy za působení zemského školního inspektora Jana Slavíka se počet českých středních škol zdvojnásobil. Zemští školní inspektoři Vincenc Jarolímek a Alois Vlk stáli pak za návrhem zemské školní rady přetvořit filiálku I. české reálky v samostatný ústav. 26.7.1905 ministerstvo návrh schválilo, i císař František Josef I. (jehož iniciály vydržely na nárožním emblému školní budovy až do let sedmdesátých) dal 7.4.1906 své svolení- a tak počínaje školním rokem 1907-08 zahájila C.k. II. vyšší česká reálná škola ve staré hlavní budově na Křenové, ve vedlejších budovách v Cyrilské a Štěpánské a ve dvou narychlo pronajatých a adaptovaných místnostech v Čechyňské ulici svoji činnost.

Ředitel sestavuje první sbor

Prvým ředitelem školy byl 7.7.1907 ustanoven po komplikovaném a vleklém konkurzním řízení, v němž každá z českých politických stran prosazovala svého kandidáta, dr. František Šujan, vědecký pracovník s výraznými pedagogickými i organizačními schopnostmi. Do konkursu na 7 míst definitivních profesorů se přihlásilo 64 žadatelů. Ředitel z nich do týdne vybral potřebný počet kandidátů a ty pak během neuvěřitelných 10 dnů ministerstvo kultu a vyučování jmenovalo. Stali se jimi filologové František Žlábek a Otakar Hanuš, matematik dr. Jan Vojtěch, kreslíř Augustin Němeček, katecheta Antonín Bartoš, chemik Emanuel Svoboda a historik dr. Hugo Traub. Spolu se 3 suplujícími profesory a 2 vedlejšími učiteli nepovinných předmětů vytvořili první profesorský sbor školy, která zahájila vyučování 18.9. 1907.

Neuvěřitelné se stalo skutkem

Jako ještě naléhavější se však od počátku jevila nutnost dát škole novou budovu, jejíž kapacita by dostačovala i v budoucnu. Požadavek ředitele Šujana ochotně podpořili zemští školní inspektoři Alois Vlk a Jan Mayer i dvorní rada František Navrátil a do Vídně směřovala zpráva doporučující namísto adaptace provést novostavbu o 11 třídách, uskutečněnou na dosavadním místě za provozu školy. Proto také jedna z prvých služebních cest ředitele Šujana vedla do Vídně, kam se vypravil přednést „uctivou prosbu“ o budovu ministru Marchetovi a jeho podřízeným. Ti slíbili podporu, ale jeden z dvorních radů hned upozornil, že “ obyčejnou cestou to půjde velmi zvolna “ . „Pochopil jsem…“, vzpomíná o čtvrtstoletí později dr. Šujan; a třebaže slova “ lobby “ ani “ lobbovat “ nebyla tehdy u nás ještě známa, do činnosti, kterou označují, se pustil s nevídanou razancí. Přesvědčil poslance za Brno dr. Fr. Slámu, Jana Šrámka a Tomáše Šillingra. Jejich přímluvy způsobily, že školu navštívil ministr-krajan Karel Prášek a po prohlídce prohlásil, že se „vší mocí přičiní, aby ústav dostal budovu novou.“ Vyhráno ovšem ještě nebylo, ministr i poslanci museli záležitost několikrát urgovat. Z původně plánovaných 460.000 K bylo na stavbu povoleno 385.000 K, na vnitřní zařízení jen 35.000 K. Termín dokončení 1.9.1912 byl dodržen. Po vybavení učeben a tělocvičny ( odborné pracovny musily zatím počkat ) rozesílá ředitelství a profesorský sbor II. české státní reálky pozvánky na slavnost otevření nové budovy školní dne 18.9. 1912.

Den sváteční, dny všední

Šest let po svém založení měla již škola přes 400 žáků a také počet členů sboru se zdvojnásobil. Tvořilo jej 16 skutečných, 11 suplujících profesorů, 2 vedlejší učitelé, asistent a 2 zkušební kandidáti. Mnozí z nich vyvíjeli vědeckou, publikační a přednáškovou činnost. Tak např. matematik dr. Karel Čupr otiskl jen za školní rok 1912-13 5 příspěvků v odborných časopisech , botanik Dr. Josef Podpěra rovněž 5 rozsáhlejších statí, několik referátů a 2 posudky učebnic, ředitel Dr. Šujan vydal 6. upravené vydání své učebnice dějepisu pro nižší třídy škol středních, historik Dr. Hugo Traub upravil svou učebnici občanské nauky a publikoval 3 rozsáhlé stati a několik kratších článků. Dobrou tradicí se stalo uveřejňování rozsáhlejších studií členů sboru ve výročních zprávách.

Den sváteční, dny všední

Šest let po svém založení měla již škola přes 400 žáků a také počet členů sboru se zdvojnásobil. Tvořilo jej 16 skutečných, 11 suplujících profesorů, 2 vedlejší učitelé, asistent a 2 zkušební kandidáti. Mnozí z nich vyvíjeli vědeckou, publikační a přednáškovou činnost. Tak např. matematik dr. Karel Čupr otiskl jen za školní rok 1912-13 5 příspěvků v odborných časopisech , botanik Dr. Josef Podpěra rovněž 5 rozsáhlejších statí, několik referátů a 2 posudky učebnic, ředitel Dr. Šujan vydal 6. upravené vydání své učebnice dějepisu pro nižší třídy škol středních, historik Dr. Hugo Traub upravil svou učebnici občanské nauky a publikoval 3 rozsáhlé stati a několik kratších článků. Dobrou tradicí se stalo uveřejňování rozsáhlejších studií členů sboru ve výročních zprávách.

„Mým národům…“

Tu pátou – za šk.r. 1914-15 – však předcházejí dvě černě orámované stránky se zprávou o sarajevském atentátu. To, co následovalo, postihlo v prvé řadě jednotlivce, ale ve svých důsledcích i celý ústav. 108 abiturientů a 13 profesorů bylo postupně mobilizováno, vojenskou službu musilo nastoupit 17 žáků z nejvyšších tříd. Z části škol se staly lazarety, a tak se do budovy na Křenové „vrátili “ žáci I. reálky ; nastalo střídavé vyučování na směny. Vyučovací osnovy byly zredukovány, rozvrhy hodin se měnily za rok osmkrát. Studijní morálka těch žáků, kteří měli rodiče či sourozence na frontě, zákonitě utrpěla. Horší mělo teprve přijít: nedostatek potravin, později i paliva a ošacení. Začátek šk. r. 1915-16 poznamenalo dočasné zabrání tělocvičny, dvora a části přízemí armádou. Žáci se dovídali o zatýkání svých vrstevníků na některých ústavech, hrozily jim odvody a stále častější úřední přípisy je vyzývaly k pořádání sbírek na účely válečné. Vstup do druhého desetiletí trvání školy nebyl o nic radostnější. Nedostatek potravin a uhlí v posledním válečném roce vrcholil, drahota stávala se nelidskou. Pokračovalo vyučování na směny, k dosavadním prázdninám přibyly- poprvé, ale v tomto století ne naposled- prázdniny uhelné. Po desetiletém působení odchází přední člen sboru dr. Jan Vojtěch, autor středoškolských učebnic geometrie, jako mimořádný profesor na techniku, kde už léta přednášel. Z 34 skutečných a suplujících profesorů konalo 12 vojenskou službu, ze 46 abiturientů věnovalo se službě vojenské 36, studiím technickým 4, jinému povolání 6. Odvedení žáci konali maturitní zkoušku předčasně, často po jednom či po dvou, a tak se maturovalo nejen v obvyklém letním období, ale po celý rok: 12. října, 7., 13. a 19. listopadu, 21. prosince, 17. ledna, 25. února, 9. a 19. března, 3. dubna a 7. května. Bylo rozhodnuto zřídit padlým profesorům a žákům po válce důstojný pomník; časové určení naznačuje, že konec války byl již za dveřmi. Důsledky prožitých útrap měly však poznamenat i následující školní rok. Nedostatečná výživa a přepracovanost projevily se na zdravotním stavu žactva i sboru. Mnohé postihla pandemie chřipky, kvůli níž se dokonce ve dnech 14. října až 4. listopadu nevyučovalo. Kapitulace Rakousko-Uherska a vznik ČSR tak vlastně proběhly v době prázdna.

Do pravidelných kolejí

“V ohledu zdravotním vracejí se již poměry předválečné“ , pochvaluje si ředitel dr. Šujan ve výroční zprávě za školní rok 1920-21, na druhé straně ale nezatajuje, že starostí neubylo.Jako před rokem je třeba vybrat z přijatých žáků ty, kteří přejdou na nově založenou IV. reálku na Cejlu, a to se zdaří až „po dlouhém a trapném jednání“. Pravidelnost vyučování je – po šesterém měnění rozvrhu – konečně zajištěna, na řadě jsou (vlastně nikdy nepřestaly být) hmotné potřeby žactva. Ředitel s některými členy sboru osobně prosí u všech brněnských peněžních ústavů o příspěvek na Fond podporovací, z něhož se chudým žákům částečně hradí knihy, obědy, ošacení i byt; nejvýznamnějším dárcem je trvale podpůrný spolek Brandl. Škola uděluje každoročně 5 stipendií- 2 městská, 2 poskytovaná Moravskou agrární a průmyslovou bankou v Brně a jedno založené profesorským sborem. Ve šk. r. 1921-22 má reálka 465 žáků, méně časté změny ve sboru svědčí o stabilizaci poměrů. Ve sboru se objevuje vůbec první žena – profesor Marie Pokorná z Dívčího reformovaného reálného gymnázia v Brně. Působí zde jen rok a s další ženou – kandidátkou profesury Ludmilou Novákovou – se setkáváme až ve šk. r. 1924-25. V roce 1925 končí své ředitelské působení dr. František Šujan; ve věku 66 let odchází k 1. září na zasloužený odpočinek. Budovatel ústavu, badatel, vědecký i národní pracovník, laskavý učitel, taktní a vzácný člověk, jehož tichá práce byla proniknuta jen poctivostí a skromností, pečlivý hospodář a starostlivý otec všech studentů – takovými a mnoha podobnými přívlastky neskrblí hodnotící stať, kterou začíná výroční zpráva za šk. r. 1925-26. Školy se ujímá prof. Zběhlík jako zatímní správce, k 1. březnu 1926 je jmenován nový ředitel Alois Zavřel. Od založení školy byly nedílnou součástí výuky exkurze a vycházky nejrůznějšího charakteru a náplně- tělocvičné, botanické, historické, fyzikální, chemické apod. Směřovaly do blízkého i vzdálenějšího okolí, zřídkakdy za hranice Moravy. Nyní se jejich repertoár rozšířil a obohatil: – Vídeň, Bratislava, Praha, Karlštejn, prázdninové putování Slovenskem.

Do lepších časů?!

Do třetího desetiletí své existence vstoupila škola s výrazně omlazeným sborem. Z původní sedmičky profesorů zbývali jen 3 ( profesoři Bartoš, Pokora a Traub ). Zastoupení žen se stalo pravidlem, i když budou ještě dlouho v menšině. A ještě něčím je školní rok 1930-31 památný : reálka přestala být školou výhradně chlapeckou. Do třídy I.a nastoupily dvě studentky, Drahomíra Gajdošová a Milada Haráková. O rok později, když si škola připomínala prvé čvrtstoletí svojí existence, bylo studentek již 27. Závěr školního roku patřil oslavám. 25. června sešli se profesoři a žáci, bývalí i nynější, k společné besedě v sále Zemského domu, následujícího dne sloužil profesor Msgre Antonín Bartoš Te Deum a vzpomínkovou mši za zesnulé profesory a žáky ústavu v chrámu na Křenové a téhož dne byla na dvoře odhalena pamětní deska se jmény padlých profesorů a žáků, zasazená v portálu a věnovaná bývalými žáky. Slib daný o čtrnáct roků dříve byl tak konečně splněn a žulová deska z mrákotínských lomů dodnes připomíná oběti války, která – bohužel – neměla být v tomto století poslední.

Před bouří

Ve školním roce 1933-34 ukončil své působení na ústavu jeho druhý ředitel Alois Zavřel. V polovině října nastoupil zdravotní dovolenou a 31. prosince 1933 byl dán na trvalý odpočinek. Aprobací matematik a fyzik, ovlivnil řadu žáků svým až dogmaticky důsledným racionálním myšlením a vírou ve správné a rozumné jednání. Snad i to mu umožnilo dožít se více než 92 let. Vedením školy byl pověřen prof. Emanuel Svoboda jako zatímní správce do jmenování nového ředitele, jímž se stal Josef Krča. Ten patřil jako suplující učitel již k prvému sboru reálky. Růst ústavu pokračuje. Od 1. září 1936 se II. reálka stává IV. státním čsl. reálným gymnasiem a během tří let se zařadí mezi největší střední školy v republice (1176 žáků, 70 členů sboru, 29 tříd). Chystá se její rozdělení na 2 samostatné školy, ale na pořad dne přijdou změny zcela jiného charakteru : Mnichov, zábor pohraničí, okupace a válka… Ve šk.r. 1935-36 odchází prvý ze zbylých 4 členů původního sboru, prof. Svoboda. O rok později Msgre Ant. Bartoš, průkopník a vděčně vzpomínaný hlavní činitel sociální péče o studenty. Na Podporovací fond přispíval každoročně vysokými částkami ( až 10.000 Kč ) a není nesnadné dešifrovat, že Fond nejmenovaného člena sboru, jehož jistina činila 25.000 Kč, založil také on. Ve šk. r. 1938-39 opouští školu ředitel Krča a nakonec také poslední z nich, historik docent dr. Hugo Traub. Ten jako vůbec prvý v historii ústavu nedobrovolně, v důsledku nacistického nařízení vykazujícího ze škol žáky a profesory neárijského původu.

Pod okovanou botou

Po Josefu Krčovi se ředitelem školy na čtyři měsíce stává František Sládek a po něm od září 1939 Karel Littloch. Jemu ani jeho nástupcům- zatímním správcům Havelkovi a Peřinovi- není co závidět, protože na školu se valí jedna pohroma za druhou. Po 11. říjnu 1938 přišla o několik dojíždějících žáků, z nichž se přes noc stali občané III. říše, po 15. březnu ji museli opustit již zmínění neárijci. Tři dny nato zabírá budovu na Křenové Schutzpolizei. Až na ředitelství a maturitní ročník se všechny ostatní třídy stěhují do Husovic a na Táborskou v Židenicích, načas i do protější školy u kostela a na Čechyňskou. Toto stěhování je jen začátek… Profesoři a žáci na tom nejsou o nic lépe. Atmosféru, jež zavládla v první den okupace, sugestivně líčí dr. Vlasta Appelová: „Došla jsem před budovu školy. Všude hloučky žáků, mlčících, vysílajících k nám tázavé pohledy, jež pronikaly duší.(…) Zvoní k nástupu do tříd. Mám první hodinu francouzštiny v nejvyšší třídě. Váhavě otevírám dveře, pomalu kráčím ke katedře, usedám, otvírám zvolna třídní knihu, oddaluji okamžik, kdy budu muset pohlédnout do očí svých žáků.(…) Do ticha třídy náhle zazní zvenčí údery okovaných bot, hukot motorů, zpěv pochodujících cizáckých žoldnéřů(…) Třída pláče… A nad nimi stojím já, sama potřebující povzbuzení, opírám se o katedru, abych neklesla, vidím zoufalé mladé tváře, čekající na nějaké slovo útěchy.(…) Hrdlo se mi svírá, ale přece se hlas prodere a já mluvím(…) Vyslovuji pevnou víru, nezlomnou naději v konečné vítězství pravdy, dobra a spravedlnosti. Připomínám slova francouzského filosofa Pascala: La verité finit toujours par triompher de la force parce qu’elle est éternelle, tandis que la violence n’a qu’un cours borné…( Pravda musí vždy zvítězit nad silou, neboť je věčná, zatím co násilí má jenom omezenou dráhu…)“ Po třiceti měsících nacistického teroru sotvakoho napadlo, že by se situace mohla ještě zhoršit. 27. září 1941 přebírá úřad říšského protektora Reinhard Heydrich s cílem zlikvidovat domácí odboj, jeho skutečné i potenciální vedoucí činitele: důstojníky, funkcionáře Sokola, legionáře, českou inteligenci. Den po svém nástupu vyhlašuje stanné právo. Rozsudky smrti jsou vykonávány neprodleně, Brňany z okolí Kounicových kolejí začínají děsit pravidelné salvy popravčích čet a nároží se červenají vyhláškami se jmény popravených. Mezi bezprostředně ohroženými jsou i členové sboru: ředitel Littloch a prof. Gregor jako členové odbojové skupiny, jejíž vedoucí byl již zatčen, docent dr. Sahánek, a snad nejvíce profesor Ladislav Vaněk, který od září 1939 vede sokolskou odbojovou organizaci Jindra. Její členkou a spojkou k jiné skupině je dr. Appelová; ta nyní spolu s ředitelem Littlochem zajišťuje Vaňkův přechod do ilegality. Pro ostatní to není řešení, neboť gestapo si navyklo – pokud nenašlo hledanou osobu – brát rodinné příslušníky jako rukojmí. A tak je 8. listopadu přímo v ředitelně zatčen ředitel Littloch, v příštím týdnu profesor Gregor, po něm doc. dr. Sahánek. Všichni končí v Mauthausenu. Sahánka utýrají po týdnu, Gregora do pěti měsíců, Littloch jako jediný z nich koncentrák přečká.

Tři nekonečné roky…

Místo zatčeného a pro velezrádnou činnost odsouzeného ředitele Littlocha vedl školu až do října 1942 zatímní správce prof. Otto Havelka, „osvědčený lodivod v dobách mezivládí,“ jak jej nazve dr. Appelová : „Uchránil nás mnoha nepříjemností. Byl statečný, dovedl humorem rozptýlit všechny chmury a obavy. Věděl si se vším rady a dovedl se nás zastat. Mnoho vyhlášek nám ani neukázal, vyřídil je krátkou cestou. Jeho zásluhou jsme se ani nedověděli, že jsme měli vstoupit do Svazu pro spolupráci s Němci. “ Novým ředitelem se stal profesor matematiky a fyziky Alois Peřina ( na období 1942-45, pak znovu 1951-52 ). Na výuku dozírali němečtí inspektoři- především pověstný insp. Záruba (Zaruba ?) tím bedlivěji, čím více se dostávala na vedlejší kolej. Místo ní teď profesoři a žáci „zajišťují výživu“ : sklízejí brambory, vykládají vagóny, pracují ve skladištích – a samozřejmě nosí do školy sběrné suroviny. První jednotlivci jsou odesíláni na práci do říše, kde odklízejí trosky po bombardování. A na škole se čím dál častěji nacvičují poplachy, zatemňují se okna, zkoušejí sirény. Od 14. prosince se opět měsíc nevyučuje- všechny školy jsou pro šířící se infekční choroby uzavřeny. S klasifikací si profesoři nemusí dělat starosti díky novému nařízení, že ve třídě mohou dosáhnout jedničky jen dva žáci. A vzápětí je tu příkaz, aby ze IV. tříd bylo vyřazeno 30% chlapců a 30% dívek. Valná část studentů i studentek VIII. tříd je již v prosinci odvolána na práci do říše a pro válečné účely. Maturity mohou počkat… Červen a červenec 1944 přinášejí prvé letecké poplachy a v srpnu pozná Brno skutečný nálet. Nejhůře jsou postiženy Židenice, bydliště většiny žáků školy. To se promítne i při zahájení školního roku 1944-45. Část rodičů své děti odhlašuje a posílá je do bezpečnějších míst a škol ( i měšťanských ) na venkov.Chybí víc než stovka z přihlášených 572 žáků a jejich počet dále klesá po zrušení oktáv na 375. 26. dubna – je Brno osvobozeno sovětskými a rumunskými oddíly.

…a tři krátká léta

Pocit úlevy, bezbřehá radost, víra v lepší budoucnost- to byly atributy prvých hodin a dnů po osvobození. A samozřejmě i touha pustit se co nejdříve do práce a vyrovnat se s následky okupace a války. Materiální škody, jakkoliv značné, nepředstavovaly to nejpodstatnější. Pátého dne po osvobození Brna ( na jehož severním okraji budou boje pokračovat ještě další týden ) se scházejí profesoři brněnských středních škol v průmyslovce na Sokolské. Ti ze IV. reálky si jdou krátce nato ověřit stav budovy na Křenové a zjistí, že zdaleka nebyl takový, jak se jevil frontě uvyklým očím MUDr. Škvařila. Pravda, až na část severního křídla zůstala celá, ale bez oken, a uvnitř byla značně zdevastovaná. Proto se sbor schází 7. května 1945 ke své první poradě v bývalém německém gymnáziu na náměstí Komenského ( dnešní JAMU ), kde kdysi studoval T.G. Masaryk. Je zvoleno tříčlenné vedení („direktorium“) : dr. Appelová, prof. Havelka a dr. Bělař. Poslední z nich se zanedlouho stane zatímním správcem školy, ale svou funkci předává prof. Littlochovi, když se ten vrací z koncentračního tábora. Po zahlazení nejvážnějších škod se škola snažila navázat na svou tradici ústavu, který nikdy nebyl určen pro privilegované, ale naopak pro žáky z rodin sociálně slabších.( Demokratičnost reálky a později reálného gymnázia na Křenové nikdo z jejích absolventů nezpochybňoval ani v 30. letech, ani později.) Byla součástí vysoce efektivního vzdělávacího systému, který se u nás i v dalších středoevropských zemích dlouho organicky vyvíjel. Systému dostatečně pružného a neuzavírajícího se reformám, ale na druhé straně zásadně rozlišujícího všeobecné základní vzdělání od výběrového studia různého stupně náročnosti. Gymnázia a reálná gymnázia se v něm vyhranila jako instituce specializované na přípravu k vysokoškolskému studiu.

Jednotná a ještě jednotnější

Od školního roku 1948-49 se gymnázia i reálná gymnázia přetvářejí na školy čtyřleté. Ztrácejí přívlastek „státní“, protože jiné než státní školy přestávají existovat. ( Brzy ztratí i přívlastek „reálná“ a zbudou jen gymnázia.) Nebude na nich už místa pro žáky od primy po kvartu; to ihned poznají na vlastní kůži primáni a sekundáni, odeslaní na přejmenované měšťanky. Této změně není třeba upírat její kladnou stránku ( tj. posunutí volby typu studia do vyššího věku, dávající rovnou šanci také těm, u nichž se studijní předpoklady projeví později než mezi 10.-11. rokem ); koneckonců k ní sáhly i země jako Velká Británie, kde obdobnou možnost dával již zákon z r. 1944. Měla však i svůj rub: nedovolovala, aby vybraní žáci s prokazatelným talentem byli po delší dobu systematicky seznamováni se všemi hlavními odvětvími vzdělání, ověřili si své schopnosti, vyhranili se ve svých zájmech a po úspěšné maturitě odcházeli na vysoké školy jako dospělí lidé, schopní samostatně studovat a zodpovědně se rozhodovat. Zákonem z 24. dubna 1953 jsou gymnázia zrušena úplně, aby se demokratizační proces dále urychlil a struktura našeho školství ještě více přiblížila sovětskému. Povinná školní docházka je zkrácena o jeden rok, zavádějí se osmiletky a jedenáctileté střední školy. Z gymnázia na Křenové je 5. jedenáctiletá střední škola. Má již čtvrtého poúnorového ředitele- dr. Rajmunda Habřinu; jeho tři předchůdci Břetislav Hronek, Emil Gajdoš i „staronový“ Alois Peřina setrvali na tomto místě rok, maximálně dva. Budova sotva pojme 696 žáků ve 20 třídách od I. po III. stupeň, tři třídy I. stupně musejí proto směnovat. Přeplněnost roste a ve škol.roce 1958-59 dosáhne maxima ( 829 žáků ve 24 třídách ), škola zápolí s nepříznivými materiálními podmínkami i značnou nedisciplinovaností mladších žáků. Je stále obtížnější uchovat výukovou tradici školy původně výběrové, zvláště když je hodnocena spíše podle toho, jak čilý je na ní „politický ruch“. A aby paradoxům nebylo konce, zkrácená školní docházka se o rok prodlužuje, takže z osmiletek jsou devítiletky a z jedenáctiletek dvanáctiletky. Důvod zná kdekdo, ač se oficiálně neuvádí: odchodem absolventů osmiletek do zaměstnání stát po léta porušoval mezinárodní úmluvy o práci mladistvých… Spojení školy se životem nemůže ale být jen tak nějaké – musí být těsné. Na tom se v dubnu 1959 usnáší ÚV KSČ, načež je o rok později vydán nový školský zákon. Diferenciace vzdělávání, ještě nedávno vyhazovaná dveřmi, se vrací oknem, III. stupeň dvanáctiletky se osamostatňuje a stává školou výběrovou. Žactvo tříd I. a II. stupně se stěhuje na nejbližší devítiletky ( ZDŠ Křenová 21 a ZDŠ Řeznická ), třídy III. stupně dvanáctiletek Křenová 36 a Opuštěná 2 se spojují a vytvářejí Střední všeobecně vzdělávací školu Brno-Křenová. K ní je připojena střední škola pro pracující Elektrotechnických závodů Julia Fučíka, jejíž třídy v počtu dvou až čtyř zde budou existovat až do r. 1967. Obdobným způsobem, tj. fúzí vyučujících III. stupně DSŠ Křenová, DSŠ Opuštěná a SŠP EJF vznikl učitelský sbor nové SVVŠ. Sestával z 33 členů; ředitelem byl od r. 1960 Antonín Navrátil. Sedm let bohatých na experimenty přineslo i tuto kuriozitu : zatímco v roce 1953 maturovaly dva ročníky, v červnu oktaváni a v srpnu ( po šestitýdenním rychlokurzu ) septimáni, v roce 1961 se nematurovalo vůbec.

Po tání jaro, po jaru holomráz

Šedesátá léta bývají spojována s jistým uvolněním, a to jak na celosvětové politické scéně, tak v řadě oblastí života naší země. Postupně se prosazuje myšlenka nápravy chyb, ovšem s podmínkou, že tento proces nesmí být živelný, tj. musí být „podchycen“ a řízen shora. Proto ani náprava zjevných přehmatů ve školství není prezentována jako návrat k předchozímu stavu; vždy jde o další úspěšný krok na cestě k socialistickému školství. Výběrový charakter nové SVVŠ je od počátku zpochybněn tím, že jsou jí vnuceny tři první třídy nevýběrové, v nichž budou vyučující po tři léta zápasit s nízkou studijní morálkou, nedostatkem nadání a neukázněností. Požadavky na nové studenty se postupně zpřísní, ale i po šesti letech konstatuje ředitel Navrátil, že „…ještě ani dnes nemá střední škola pečeť oné výběrovosti a náročnosti, která byla její visitkou v minulosti.“ Škola se však měnila i po stránce materiální. Stopy válečných událostí přestaly být patrné aspoň z ulice, když byla v polovině 50. let opravena venkovní fasáda. Poté byl do tříd a chodeb zaveden vodovod a opravovaly se elektroinstalace. V roce 1961 dostává škola ústřední topení a rovněž je v ní zřízena jídelna. Na všechny nutné úpravy prostředky státního rozpočtu nestačí, a tak nastupuje svépomoc. Do ní se zapojují vedle profesorů a žáků též členové a funkcionáři rodičovského sdružení ( SRPŠ ) a podniky, které škola získala jako tzv. patronátní závody. Jsou vybudovány šatny a nové zařízení dostávají učebna fyziky, kabinet společenských věd, profesorská i žákovská knihovna a posluchárna chemie. Část sklepů slouží jako kryty vybavené podle pokynů Civilní obrany ( jsme v letech studené války ) a pro hodiny branné výchovy je v nich zřízena střelnice. Následují všední dny, ale dlouho všedními nezůstávají. Náhle je tu leden 1968 a s ním změny, jejichž dosah se projeví až po několika týdnech uprostřed jara, které má později dostat přívlastek Pražské. Pojmy obrodný proces, demokratizace, socialismus s lidskou tváří uvádějí do pohybu společnost a nezastaví se ani u vrat školy. Diskutuje se ve sborovně, v kabinetech i ve třídách, ale běžná každodenní práce směřuje k témuž cíli jako jiná léta: k přípravě na maturity, ukončení školního roku a prázdniny s obvyklou chmelovou brigádou na Podbořansku. Tam také nejvyšší ročníky ke konci srpna odcestují- a den po jejich odjezdu přichází pověstný „vstup vojsk na pozvání zdravých sil československého lidu“. Stejně jako po roce 1945 nepřišlo školství na řadu hned. Dlouho připravované změny se začaly uskutečňovat paradoxně právě v době pro ně nejméně vhodné. Opět tu bylo gymnázium, sice jen čtyřleté, ale nevylučovala se ani případná existence omezeného počtu výběrových gymnázií osmiletých. Gymnázium Brno- Křenová se od šk. r. 1969-70 nadto stalo jednou z přidružených škol UNESCO s perspektivou navazování družebních styků i se školami v zemích za „železnou oponou“. Skutečně se pak našla- kromě Moskvy a maďarského Debrecínu- partnerská škola i ve Finsku. Ale “ cestu na sever “ podnikli naši studenti ( přesněji jen studentky ) pouze jednou. Návštěva mladých Finů u nás byla už nežádoucí.

“ Normalizace “

S událostmi let 1969-73 se dá vyrovnat jednou větou: Došlo k přesunům v profesorském sboru i na ředitelském místě. Tím by nám však unikly věci podstatnější, ty, jež doprovázely snahy o znovunastolení totalitního režimu (označovaného za reálný socialismus ) a měly dopad na mladou generaci, na žáky a studenty především. Opět zde existovala jediná přípustná ideologie, byl oprášen a ještě „vylepšen“ třídní přístup, systém kádrování dětí a jejich rodičů podle původu, jehož kritéria neměla daleko k absurditě a černému humoru. Povinností vyučujících nyní nebylo starat se o talentované žáky; museli naopak věnovat zvláštní péči dětem dělníků, družstevních rolníků a veřejně se angažujících rodičů. Shrnutí výsledků klasifikace obsahovalo dvě položky: s vyznamenáním prospělo celkem XY%, z toho z rodin dělníků atd.YZ%, prospělo ZX%, z toho…Do statistik se třídní přístup promítl rafinovaněji, i dělníci se totiž dále dělili na ty, kteří jimi byli a jsou, nebyli a jsou, byli a nejsou- a teprve poslední kategorie byla ve skutečnosti „to pravé“, kdežto předposlední se pohybovala u dna společnosti. Dno pak tvořili vyloučení členové strany. Pokud se jejich děti vůbec dostaly na střední školu, měly spolehlivě uzavřenou cestu na školy vysoké- nesměly na ně být doporučeny, zvláště ne na obory humanitní, pedagogické či lékařské. A jestliže přesto byly, našel se způsob, jak je eliminovat, ať byly jejich výsledky u přijímacích zkoušek sebevíc přesvědčivé. Případ, kdy pro uchazečku na pátém místě z 500 přihlášených nezbylo místo mezi dvěma stovkami přijatých, nepatří bohužel k nejkřiklavějším. Projevy diskriminace osmnáctiletých však neznamenaly tolik ve srovnání s tím, když nesměl na výběrovou střední školu absolvent školy základní – devítiletky. Ortel nad ním vynesený se dal jen těžko obejít pozdějším studiem při zaměstnání; střední školy pro pracující sice existovaly, ale v mnohem menším počtu. V této souvislosti se vnucuje připomínka dluhu, s jehož splacením dnešní společnost nijak nespěchá a který snad ani splacen nebude. Stále zde chybí poděkování desítkám, stovkám a možná tisícům učitelek a učitelů posledních ročníků ZDŠ za odvahu, vynalézavost a nejednou i lstivost, s níž „propašovávali“ na střední školy svoje talentované svěřence. Z posudků, jež na ně museli opět vypracovávat, bychom – kdyby se zachovaly – vyčetli, kolik příznivého bylo přidáno, zveličeno či vůbec vymyšleno, a kolik diskvalifikujících faktů ( například účast na vyučování náboženství ) naopak zamlčeno. Byli to titíž „souzi“ a „soužky“, o nichž se veřejnost z úst druhého polistopadového ministra školství dověděla v podstatě jen to, jak čile kolaborovali s režimem… Vedoucí úloha strany a dělnické třídy dovolila vyhrabat z panoptika zdiskreditovaných nápadů i někdejší výrobní práci. Vznikl předmět ZVOP ( Základy výroby a odborné přípravy ) a gymnazisté opět vyrazili do závodů na povinnou praxi ve stavebnictví, chemickém průmyslu, ekonomice apod. Rostoucí nedostatek místa vedl ke zrušení sborovny a šaten ( musily ustoupit jazykové učebně, kabinetu a dílně ZVOPu ). V téže době bylo nařízeno zřizovat „síně tradic“ a u nás na ni padla prostorově největší ze tříd. Opravy se neobešly bez brigádnické práce žáků a profesorů. V prvé polovině září bývala škola téměř vylidněná, stále početnější skupiny žáků se ještě nevracely z chmelových brigád.

V nelehké roli

Ředitelské působení Bohumila Hrušky trvalo do r. 1977.Vystřídala ho Šárka Peterková, členka sboru od r. 1965 a v letech 1971-76 zástupkyně ředitele. Dokončení stavebních rekonstrukcí znamenalo úlevu, ale hovořit o klidné práci by bylo zavádějící. Úroveň a pověst školy od poloviny 60. let způsobily, že na ni přicházeli posluchači pedagogické, filozofické i přírodovědecké fakulty na povinnou praxi náslechů a výstupů. Možná i proto se koncem let sedmdesátých náš ústav stal jedním z šesti gymnázií, na nichž se mělo experimentálně ověřit nové pojetí výuky ve všech předmětech. Vyučující absolvovali nespočetné, ale hlavně úmorné hodiny kurzů a školení pořádaných Výzkumným ústavem pedagogickým, než dostali do rukou první třídu složenou z žáků, kteří už měli za sebou osm let experimentální výuky na základní škole. Pak byly na denním pořádku hospitace ústředních i krajských inspektorů a metodiků jednotlivých předmětů a vše dovršovalo časově snad nejnáročnější průběžné vyhodnocování hodin, metod, nových učebnic a pomůcek. Za zmínku stojí, že z osnov experimentální třídy opět zmizela estetická výchova. Kromě zapojení do experimentu přijala škola v r. 1979-80 vedle obvyklého počtu 1. ročníků ještě 4 navíc, jež měly tvořit základ nového gymnázia na Táborské, ustaveného o rok později. Výuku doplňovaly exkurze, kurzy řízení motorových vozidel a branné kurzy, organizované zpravidla jako týdenní pobyty v přírodě (na Žďársku, v Bílých Karpatech i jinde). Prokazatelná náročnost práce a snad až přemíra úkolů byly pro školu na druhé straně občas výhodou, neboť ji zaštítily před nekvalifikovanými zásahy a tlaky zvenčí. V kontrastu k omezením daným dobou a politickou situací zůstávala atmosféra v profesorském sboru přátelská, bez rozepří známých odjinud. Po pěti letech, v r. 1982, odešla ředitelka Šárka Peterková ( první a zatím jediná žena na tomto místě ) do důchodu a vedení školy převzal Jan Kaplan. Pokusy dohánět zanedbané se promítly i do školství formou už tradičně nedomyšlených akcí, např. povinným školením ze základů informatiky a programování, jímž museli projít všichni vyučující. Škola byla vybavována počítači domácí produkce – s odstupem jedné až dvou generací za světovým vývojem, což v očích našich studentů panující systém ještě více diskvalifikovalo. Není divu: v rodinách politicky a hlavně ekonomicky privilegovanějších se tehdy již vyskytovaly desetitisíce dovezených či za tuzexové bony zakoupených přístrojů, s nimiž se pověstný muzeální IQ 151 nemohl vůbec měřit. Realita ovlivnila názory mladých mnohem úspěšněji než tolikrát proklínaná “ ideologická diverze “ ze západních rozhlasových stanic a vídeňské televize, o povinné výchově k socialistickému vlastenectví ani nemluvě. Projevy loajality v této době už nadřízená místa tolik nevyžadovala a snad ani neočekávala, projevy odporu omezené na malý okruh lidí dokázala ještě potlačit. S manifestováním svého skutečného smýšlení se mladí neobtěžovali – měli z domova dobrou školu – jen je čas od času naznačili svými sympatiemi k těm oblastem kultury, které je oslovovaly. Popularita folkových zpěváků a malých avantgardních scén je toho příkladem. Mnohé z jejich repertoáru zaznělo na celoškolních festivalech kulturních úderek, málem jediné z akcí tehdejšího SSM, do níž nebylo třeba nikoho nutit a jejíž obsah i vyznění se tak mile míjely s pojmenováním ukazujícím někam do padesátých let. Strážcům ideové bezúhonnosti zbývala alespoň útěcha : Kdo si hraje, nezlobí. Jenomže studenti stejně nakonec zazlobili – a stálo to za to.

1968? – 1989!

Dospěli jsme k posledním kapitolám tohoto vzpomínání. Historie si prý ráda zažertuje. Studenti již nemusejí povinně odříkávat, kdo, kdy, kde, jak a proč postavil Hegelovu dialektiku z hlavy na nohy – nebo možná naopak. To proto, že jejich předchůdci v listopadu 1989 byli u toho, když se kolo dějin pootočilo, a dost mu v tom napomohli. Pak kohosi napadlo otočit jisté číslice letopočtu vzhůru nohama a rok ponížení se změnil v rok, kdy ponížení skončilo. Listopad, po únoru a srpnu další z osudových měsíců této země, přivodil také změny na škole. Poprvé však za nimi nestály příkazy shora, podepřené silou pěchotních zbraní či pásy cizích tanků. Jen hlasovací lístky. Nové vedení, RNDr. Miloš Jaroš, PaedDr. Vladimír Špaček a Hana Špičková, zvolené hlasy většiny členů sboru, bylo později potvrzeno MŠMT, uspělo i v rekonkurzním řízení. Jinak k žádným “ přesunům v profesorském sboru “ nedošlo. Na rozdíl od let 1939, 1948 a 1970 nikdo nemusel z politických důvodů školu, natož zaměstnání opustit. Určitě i proto, že listopad 1989 převrátil konečně také kritéria pro hodnocení každého jednotlivce a jeho odborné, profesionální i lidské kvality začaly platit víc než to, zdali kdysi s ostatními zpíval hymnu. A současnost – o té si přečtěte v jiných rubrikách našich WWW stránek.