13. 11. 2013
Mohutná Bohunická nemocnice má mnoho oddělení, které zachraňují lidské životy. Avšak žádné by se neobešlo právě bez toho, jež jsme jako třída navštívili. Při prvním pohledu do rozlehlých prostor Transfuzní stanice mě překvapila pohodlná vstupní hala, kde odpočívali dárci a občerstvovali se u různých automatů. Sotva jsme si stačili na vlastní kůži vyzkoušet, jestli jsou ta křesla stejně tak pohodlná, jako vypadají, už nás odváděla sympatická paní doktorka do místnosti o velikosti poloviční třídy a přivítala nás upozorněním, že pokud by se nám udělalo nevolno, okamžitě máme zvedat ruku. Pomocí prezentace a krátkého snímku nás obeznámila se základními informacemi o Transfuzní stanici a procesu odběru krve. Ukázalo se, že detailní záběry u odběru krve a následné poslání stejných váčků (prázdných), do kterých odbíraná krev normálně teče, může opravdu vyvolat nepříjemné pocity závratě a odvracení pohledu. Většina z nás vyfasovala různě velké bílé pláště, které na chvíli pozvedly náladu v osazenstvu, a rozešli jsme se k odběrové místnosti, kde na nás čekala poněkud rázná sestra, pravděpodobně zasažena tradiční podzimní rýmou. Bylo očividné, že ze skupiny pubertálních školáků přílišnou radost nemá (což se dá samozřejmě přičíst i jejímu zhoršenému zdravotnímu stavu), takže několik prvních minut bylo překvapených a zaražených zároveň. Avšak potom, co jsme prošli kolem místností, kde se krev rozděluje do jednotlivých váčku, zastavili se ve skladu krve a dokonce zahlédli i stojan s teplými kombinézami a kulichy, podivná nálada opadla a několik z nás se se zájmem zeptalo na příhodné otázky. Mě osobně velmi zaujal fakt, že v mrazáku, kde se krev uchovává ve velkém, nemůže být člověk i v teplém oblečení déle, než 20 minut, kvůli tamní velmi nízké teplotě. Celá návštěva včetně oblékání a loučení trvala kolem dvou hodin, přestože míra zajímavosti celé stanice by mohla tento čas vynést do mnohem vyšších číslovek. Klasickým skupinovým krokem jsme prošli několik chodeb a místností a sestřička s rýmou nám povykládala například o usazování červených krvinek na dně sáčku s krví; o roztoku proti srážlivosti, který se musí přidávat ke každé odebrané krvi, aby nedošlo k nechtěnému sražení tekutiny a následné likvidaci celého obsahu; o popisování sáčků i o „trvanlivosti“ jednotlivých složek krve. Tahle informace mě zaujala, protože expirační doba červených krvinek, krevních destiček a krevní plazmy se lišila i o měsíc. Došli jsme tedy k tomu, že červené krvinky se mohou skladovat déle než 40 dní, takže jejich zásoba je dostatečná i pro velmi urgentní případy. Krevní destičky naproti tomu vydrží nanejvýš několik dní, což může být komplikované v případě okamžité potřeby pro pacienta. Jak jistě vidíte, dozvěděli jsme se toho mnoho a jsem si jistá, že nemluvím pouze sama za sebe, když řeknu, že mi to přišlo velmi zajímavé a začala jsem uvažovat o budoucí kariéře doktorky (což jsem ovšem opět zavrhla při další nekonečně informativní hodině biologického semináře). Tímto bych tedy chtěla návštěvu Transfuzní stanice doporučit i jiným třídám, protože za shlédnutí a poslechnutí to opravdu stojí.
Ester Hanáková, 5.A6