Eutramo, Bukurešť, 2007

    Naše škola, jak jistě víte, reprezentuje ČR v projektu pod výmluvným názvem Eutramo, jenž se zabývá dopravou a vším, co s ní souvisí. V něm jsou kromě nás zapojeny také Rakousko, Maďarsko, Turecko a konečně Rumunsko, kam se výprava z Křenové dne 25.4.2007 vydala. Cesta započala na autobusovém nádraží Zvonařka, kde jsme se sešli já, Jirka a Ivana společně s naším zkušeným a zcestovalým vedením – paními profesorkami Langerovou a Ševčíkovou. Bez větších dobrodružství jsme po pár hodinách jízdy dorazili na letiště ve Vídni. Zde bylo nutno vyčkat na letadlo do Bukurešti, díky čemuž jsme mohli důkladně prozkoumat místní obchody a nabažit se atmosféry letiště – nepřetržitý proud loučení a shledávání a vedle vás stařík bedlivě studující mapku Filipín. Samotný let pak odstartoval menší spor o místo u okýnka, po němž jsem samozřejmě skončil v uličce. Jakmile se letadlo vzneslo, začala vcelku sličná letuška prodávat občerstvení, a jelikož jsem pesimista, objednal jsem si Red Bull. Nakonec jeho účinků nebylo třeba a asi po hodině letu se pod mraky vynořilo hlavní město Rumunska. Po přistání nás čekalo vřelé přivítání místními slečnami, se kterými jsme se znali již z jejich podzimního pobytu v Brně. I když jsem to již nečekal, nejriskantnější část cesty byla teprve před námi. V Bukurešti získává pojem dopravní zácpa nový, konzistnější význam. Mimo to mi moje milá ubytovatelka zapomněla koupit lístek, čehož okamžitě využil jeden z revizorů a napařil mi pokutu 40 Leiů (jeden Lei je asi 8 Kč). Tím jsem si ke své nelibosti ihned vytvořil mezi zbylými Rumunkami přezdívku fare-dodger. Dobrodružnou cestu dokonalo krkolomné přelézání turniketu v metru, jelikož já se svým, bez pochyby největším kufrem v celém Eutramu jsme pro něj asi byli příliš velké sousto. Po tomto strastiplném putování jsem konečně dorazil na místo, které se stalo na několik dní mým bydlištěm a které nelze než chválit. Jídlo výborné a v omračujícím množství, maminka s dcerou laskavé a milé a postel měkká a prostorná. Totální komfort narušoval pouze papoušek, který fungoval jako předčasný, na druhou stranu však spolehlivý budík. Náš první den započal prohlídkou útulné, břečtanem porostlé školy, jejímiž pomůckami (např. interaktivní dotykové tabule) by se mohla ta naše s chutí inspirovat. Program pokračoval výletem do sídla rumunského parlamentu – Domu lidí, bývalého Ceauceskova paláce a po Pentagonu rozlohou druhé největší budově světa. Ta také tvoří hlavní bod celého města a z její terasy je impozantní pohled na protější bulvár s vodotrysky. Již notně vyhládlí jsme pokračovali směrem k přírodnímu muzeu, před jehož branami nám naštěstí hostitelé rozdali delikátní kuřecí bagety. Zmíněné muzeum se dá popsat jako obrovský skanzen, kde si můžete prohlédnout architekturu vesniček z všemožných koutů země v rozličných obdobích. I po takto vyčerpávajícím dni nám ještě zbyly síly na večer ve společnosti, a tak jsme otestovali vyhlášenou bukurešťskou čajovnu.
    Druhý den se nesl ve jménu prezentací projektů jednotlivých států – přestože začaly být asi po třech hodinách mírně znavující, určitě nám daly mnohé náměty jak zlepšit naše vlastní (i když za nejsvětlejší moment tohoto půldne zdaleka považuji návštěvu Irish pubu v přestávce na oběd). Po ukončení přednášek a finálního focení nám zbýval již poslední večer, který byl vyplněn výpravou do kulečníkové klubu. Návrat domů byl spojen s milým překvapením – moje hostitelky mi koupily věc, po níž jsem nejvíc toužil – tričko s Drákulou. Následující ráno jsem se konečně pořádně vyspal (požádal jsem o odstranění papouška z mého pokoje), sbalil si svůj „decentní“ kufřík a vypravil se utratit poslední (co na tom, že půjčené) peníze za suvenýry a doutníky. Dále již není mnoho k popisování – rozloučení, závěrečná vyhlídková jízda v rumunské zácpě, chvíle čekání na letišti a konečně samotný let do Vídně. Jak jinak než s Redbullem a tentokrát dokonce u okýnka (!). Ve Vídni jsme ukojili hlad v McDonaldu, nasedli na autobus Student Agency a při sledování Snowboarďáků a poslechu Ozzyho Osbourna ve velice dobrém čase dojeli Brna.
    Co říct na závěr? Asi to, že bych takto cestoval klidně celý školní rok a pevně doufám, že se stejně dobře nebo i lépe vydaří další eutramský výjezd – tentokrát do Istanbulu.

Ivo Skolek