Projekt v Německu se Solvejg – únor 2006

Všechno začalo tak nevinně, když nám naše paní profesorka Mojžíšová, vyučující němčiny, přivedla do hodiny mladou studentku z Německa. Občas nás sama učila a třída si ji oblíbila, nejen proto, že je nám věkově blízko, ale určitě i pro její příjemný a kamarádský přístup.
    Jednou nám uložila za úkol napsat „něco“ o Česku. Cokoli o Česku do „nějakého“ projektu. Abychom se přiznali, ani jsme moc nevěděli, o co přesně jde, ale něco jsme přece jenom odevzdali.
    Za pár týdnů nám ale bylo řečeno, že už je knížka hotová a že je potřeba pár lidí, kteří by jeli do Německa a tento projekt tam prezentovali. Někteří měli hned jasno a chtěli jet. Jiní se ale vymlouvali a nechtělo se jim. Výmluvy byly různé – nedostatek financí, času nebo prostě jenom nechuť. Naštěstí se ale nechali paní profesorkou Mojžíšovou a těmi, kteří jeli, přemluvit a teď si říkají, že to stálo za to.
    Odjížděli jsme od Grandu autobusem do Vídně – a to už v 6:15. Ale v autobusu jsme se dospali. Z Vídně jsme pokračovali už soukromým minibusem až do Berchtesgadenu. Tohle horské útulné městečko se nachází u hranic s Rakouskem a leží na úpatí Alp. Ubytovali jsme se a hned jsme se vydali na prozkoumávání okolí. Šli jsme do centra městečka a Solvejg nám o všem vyprávěla. Snad na každém rohu byla nějaká památka nebo věc, u které stálo za to se pozastavit. Berchtesgaden byste mohli znát se spojitostí s 2. světovou válkou a Adolfem Hitlerem. Měl tu totiž tzv. „Orlí hnízdo“.
    Večer byla samozřejmě vydatná večeře a po ní tajná porada ve sklepní místnosti na další den. Měli jsme se vypravit na školu, kterou jsme zatím viděli jenom zvenku a vypadala dost moderně. Měli jsme tam předvádět ten projekt a knížku, kterou Solvejg napsala z našich prací. Ale o tom blíže až za chvilku, protože pak už se šlo spát. Ráno jenom snídaně a hned do školy, protože jsme tam měli být na druhou vyučovací hodinu, která začínala v 8:35. Tak kdy potom začíná ta první? No, škola to tedy byla úplně „hrubá“. Ještě teď se z toho nemůžeme vzpamatovat. Budova byla tak dva roky stará, všechno prosklené, na každém rohu počítač, různé moderní vybavení… Jediné, co se nám nelíbilo, bylo to, že tam nebyla tělocvična, takže na tělocvik museli studenti někam dojíždět. Rozdělili jsme se na skupinky po pěti a šli jsme do tříd. Byly nám vybrány třídy devátých ročníků. Hodinku jsme předváděli právě náš předem připravený program, kde jsme se snažili zjistit, co už o Česku znají, a když neznali, tak je něčemu novému přiučit. Naučili jsme je i naši abecedu (čárky a háčky) a nějaké jazykolamy. Ale ty jim šli lépe, než jsme čekali. Další vyučovací hodinu si nás rozebrali vyučující po jednom do tříd a měli jsme možnost se zúčastnit přímo vyučování. Třídy jsou zhruba po dvaceti studentech a nikdo si nedovolil při výkladu ani špitnout. Učebny byly prvotřídně vybaveny. Zdálo se nám, že učivo berou podrobněji a přesněji. A jestli si děláte poznámky, nebo ne, to je na vás. Hlavně pak všechno umět. Po skončení hodiny jsme rychle vyběhli před školu, kde už na nás čekal autobus, a jelo se do Salzburgu. Co k tomu napsat? Ten asi všichni znáte. Nádherné památky a hlavně rodiště W. A. Mozarta. Jeho rodný dům naší prohlídce samozřejmě dlouho nezůstal utajen, protože nám Solvejg opět ukázala, jak toto město zná. Ale přece jenom bychom ještě něco dodali. Představte si, že ty „Mozartovy koule“, které můžete koupit na každém rohu, ty červené, nejsou pravé. Ty pravé a původní jsou vyráběny ve Fürstově kavárně, která funguje od roku 1884. A hlavně jsou tyto koule modré. Bližší informace najdete na adrese www.original-mozartkugel.com. A vřele doporučujeme ochutnat, jsou vynikající. Cesta zpátky do Berchtesgadenu už mnoho nepřinesla, protože většina z nás spala. Přivítali jsem s radostí, že už se po nás nebude nic chtít. Takže jsme si v klidu spapali večeři a mohli jsme se jít dívat na hokej. Ten nás ale naštval, protože jsme prohráli s Kanadou, takže jsme stejně nemohli usnout.
    Ve středu jsme si trošku přivstali, protože už do snídaně muselo být všechno sbaleno a nachystáno na odjezd. Naštěstí se všechno stihlo a my mohli vyrazit na vlak do Mnichova. Vlak – to byl zážitek. Jel jako šnek, takže cesta trvala tři hodiny a ke všemu jsme ještě museli přestupovat. Ale stálo to za to.
    V Mnichově jsme si za mírný poplatek (4€) uložili zavazadla v nádražní úschovně a vydali jsme se vstříc dopravnímu bludišti. Mají tam asi devět různých tras metra – to není jako v Praze – takže není zase tak jednoduché najít tu správnou. Nám se to ale nakonec povedlo a dorazili jsme k našemu cíli, což bylo Německé muzeum. Jedno z největších muzeí v Německu. Mělo šest pater a bylo tam všechno. Prostě všechno, na co jste si vzpomněli. Od lodí, letadel, ponorek přes elektřinu, chemii, fyzikální pokusy až po komunikační technologie… Prostě všechno. Zhlédli jsme poutavou předváděčku o blesku a dostali jsme rozchod. Za dvě hodiny jsme si stihli prohlédnout tak třetinu, a to ještě ne moc podrobně. Když jsme vyšli z muzea, museli jsme se pěšky dostat do centra. Po krátké přednášce o místních památkách jsme dostali u městské radnice rozchod a měli jsme možnost poznat vše na vlastní oči. Samotné centrum na nás zapůsobilo svou velikostí a upraveností. Všechno muselo být přesně srovnané, načasované a dokonalé. Jakmile jsme se po rozchodu všichni sešli, jen jsme vyzvedli batohy a tašky a rychle na vlak, který byl mimo jiné dvoupatrový a luxusní, a rychle do Regensburgu.
    Zde jsme měli domluvený nocleh u katolické vysokoškolské společnosti (doteď přesně nevíme, co to znamená). Každopádně můžeme jenom děkovat, že jsme měli střechu nad hlavou. Večer se totiž opět fandilo našim hokejistům (konečně vyhráli, a to nad Slovenskem) a pak jsme trošičku protáhli večerku.
    Ráno jsme se v klidu nasnídali a ještě odpočívali do té doby, než přiběhla nadšená Solvejg, že jdeme na prohlídku města. Myslím, že hodně lidem se už nechtělo, protože před sebou viděli dlouhou cestu domů, ale nakonec jsme šli všichni, i když už v této době někteří z nás byli nemocní, ale nakonec se přemohli a udělali dobře. Je to totiž nejhezčí město, ve kterém jsme za celý tento výlet byli. Jako kdyby mělo nějaké kouzlo. Údajně je to studentské město a má mnoho společného s Prahou. No, tak si to vezmeme popořadě. Karlův most všichni znáte. Tak tady stojí přes řeku Dunaj most, který vypadá úplně stejně, akorát je ještě o dva roky starší. Myslíte si, že už jste zabloudili, najdete ale další náměstíčko, z kterého se nějakou uličkou, úzkou tak metr, dostanete tam, kde už to znáte. Ještě bychom zmínili, že nás celkem pobavilo, když na historickém náměstí bylo před nádherným kostelem umělé kluziště.
    Nakonec se nám na sraz ani nechtělo. Ještě jsme si na chvilku odpočinuli a pak už se jenom balilo a spěchalo na nádraží. Autobus nám totiž jel přesně v jednu hodinu. No přesně… Přijel o půl druhé, ale můžeme být rádi, že jsme se vůbec do Brna dostali, protože pan řidič byl…nervózní nebo…spíš protivný. Komu se nevešel spacák do batohu, musel si připlatit za další zavazadlo. Všechno musel zkontrolovat a odbavit. Správně to tak má být vždycky, ale aspoň se k nám nemusel chovat, jako kdybychom mu vybili celou rodinu.
    Po sedmi hodinách spánku i nespánku konečně spatřily naše oči Brno. Pospíchali jsme domů se vyspat, protože cesta byla velmi únavná. Jeli bychom ještě jednou a možná i na delší dobu. BYLO TO ÚPLNĚ DOBRÝ!!! (pozn.: oblíbená věta naší Solvejg)
   Několik fotografií naleznete ZDE.
Honza Trávníček a Andrea Eignerová, 2.D4